ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4266.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4266/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Z. D. , O. – K., zastoupeného Mgr. Martinem Hofmanem, advokátem se sídlem v Opavě, Solná 447/27, proti žalovaným: 1) R. K. , a 2) L. K. , oběma V., oběma zastoupeným Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o zaplacení 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 116 C 1/2011, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2014, č. j. 8 Co 802/2013-175, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 116 C 1/2011-128, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. ledna 2014, č. j. 8 Co 802/2013-175, shora označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil (z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti; §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Úvaha, jíž odvolací soud odůvodňuje závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně (s nímž v odvolání polemizují dovolatelé, dovozujíce, že jde o závěry judikaturou dosud neřešené), nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež se zabývá zmíněnou procesní problematikou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, které je spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz ; dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014) a jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody; rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc“.
Rozsudek soudu prvního stupně (jež žalobce napadl odvoláním, vytýkaje mu nesrozumitelnost a nedostatek důvodů) – přes obsáhlou rekapitulaci podání účastníků a obsahu provedených důkazních prostředků – postrádá náležité zhodnocení provedených důkazů (§132 o. s. ř.) a současně se zakládá na logicky rozporných (a tudíž neurčitých) závěrech, kdy z odůvodnění rozhodnutí (ovšem ani z obsahu spisu) nelze s určitostí dovodit, zda závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných zakládá soud prvního stupně na tom, že peněžité plnění, nárokové žalobcem k vrácení, mělo být půjčkou poskytnutou žalobcem jiné osobě (R. O.), dluhem vzniklým z dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu uzavřeným mezi těmito osobami, či plněním plynoucím z jiného závazkového vztahu (bezdůvodného obohacení). Ani z obsahu spisu přitom nelze dovodit, zda a jakým způsobem soud vyřešil otázku platnosti zmíněných dohod a jejich účinků a jak vyložil projevy vůle smluvních stran a jak posoudil ostatní relevantní otázky s tím spojené (týkajících se kupř. právě zmocnění jiné osoby, R. O., k právnímu jednání jménem žalovaných, včetně důsledků plynoucích z případného překročení oprávnění zmocněnce, ovšem i otázky případné simulace těchto právních úkonů – dohod uzavíraných mezi žalobcem a R. O., se zřetelem ke skutečné vůli jednacích). Konečně matoucím je i odkaz soudu prvního stupně na ustanovení „§107 obč. zák.“ a tedy i závěry o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení uplatňovaného žalobcem právě vůči žalovaným.
Dospěl-li za této situace odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, v situaci, kdy na uvedenou nesrozumitelnost a nedostatek náležitého odůvodnění poukazoval i odvolatel (žalobce) a kdy jej nepřezkoumatelnost rozhodnutí limitovala při formulaci náležitých odvolacích důvodů, lze závěry odvolacího soudu označit za souladné s ustálenou judikaturou.
Přípustnosti dovolání pak nezakládá ani žalovanými v dovolání dále uplatňovaná argumentace vztahující se k hmotněprávnímu posouzení věci, kdy dovolatelé mají za nesprávné „hmotněprávní posouzení smlouvy“ (smluv označených jako „Smlouva o smlouvě budoucí o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu“, jež žalobce uzavřel dne 12. 12. 2008 s R. O. coby zástupcem žalovaných, resp. dne 16. 12. 2008 přímo s R. O. jako nabyvatelem členských práv a povinností), namítajíce, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – „smlouvy nehodnotil podle jejich obsahu“. Takové právní posouzení věci (tedy že při výklad projevu vůle smluvních stran je rozhodující jedině označení smlouvy) odvolací soud nečinní a jím vydané kasační usnesení, odůvodněné nepřezkoumatelností rozhodnutí soudu prvního stupně, na něm založeno není; přitom i v závěrečné, návodné pasáži odůvodnění rozhodnutí odvolací soud – v obecné rovině – připomíná některá základní výkladová pravidla projevu vůle smluvních stran, jež pokládají za rozhodující i dovolatelé (skutečná vůle jednajících stan a jejich úmysl při uzavření smlouvy, kdy soudy nižších stupňů vezmou náležitý zřetel na všechny okolnosti související s projevem vůle, včetně následného chování stran).
Z uvedeného vyplývá, že – poměřováno žalovanými vymezenými dovolacími důvody (§242 odst. 2 věty první o. s. ř.) – žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. naplněn není; proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, soudy nižších stupňů rozhodnou i o nákladech řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§151 odst. 1, část věty před středníkem, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu