ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4490.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4490/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně B. M. , J. V., zastoupené JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, proti žalovaným 1. F. P. , a 2. B. P. , oběma O., zastoupeným Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského náměstí 56, o zaplacení 620.284,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 12 C 152/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2014, č. j. 19 Co 147/2014-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.455,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Libora Fiedlera.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 12 C 152/2012-186, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 620.284,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud na základě provedeného dokazování přitakal žalobkyni, že z listiny nesoucí označení smlouva o půjčce nelze bez ohledu na to, že byla podepsána účastníky řízení v postavení smluvních stran, usuzovat na náležité uzavření smlouvy o půjčce, jelikož takováto smlouva si jako reálný kontrakt žádá faktického předání předmětu půjčky, k čemuž ovšem v projednávaném sporu nedošlo. Soud vzal dále za zjištěné, že žalovaní vyhověli žádosti žalobkyně i jejího druha a zakoupili zemědělskou usedlost náležící do konkursní podstaty úpadce K. V. (tj. druha žalobkyně). Žalobkyně na tuto koupi žalovaným poskytla 800.000,- Kč oproti příslibu, že na ni předmětná usedlost bude převedena poté, co jim splatí částku 700.000,- Kč, kterou žalovaní na zmíněnou transakci vynaložili ze svého. Závazek zaplatit uvedený obnos vtělili účastníci v rozporu se skutečnými vztahy do zmíněné smlouvy o půjčce ze dne 2. 5. 2003, zatímco záměr převést danou usedlost po určeném datu na žalobkyni vyjádřili písemně ve smlouvě o nájmu zemědělského podniku ze dne 2. 5. 2003. Žalobkyně postupně uhradila žalovaným sumu 620.284,- Kč a před zaplacením poslední splátky se na žalované obrátila se žádostí o uzavření kupní smlouvy. Žalovaní však žádali úhradu celé kupní ceny, a z převodu tak sešlo. Hodlali-li tedy účastníci uzavřít kupní smlouvu, od jejíhož sjednání bylo následně upuštěno, a plnila-li žalobkyně právě s ohledem na zamýšlenou koupi, představuje obnos obdržený žalovanými v souladu s §451 obč. zák. plnění z právního důvodu, který odpadl. Vzhledem k tomu, že z jednání mezi účastníky vyplynulo, že definitivně bylo uzavření smlouvy žalovanými odmítnuto dne 13. 8. 2010, je zřejmé, že k datu podání žaloby dne 22. 6. 2012 byla zachována subjektivní dvouletá promlčecí doba, a podané žalobě je tak možno vyhovět přes vznesenou námitku promlčení.
K odvolání žalovaných přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 19 Co 147/2014-226, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po doplnění dokazování a rozboru skutečností provázejících předmětné transakce naznal, že smlouva ze dne 2. 5. 2003 byla od počátku fiktivním úkonem, přičemž úmyslem účastníků nebylo uzavřít smlouvu o půjčce, ale dohodu o zaplacení částky 700.000,- Kč jako zálohy na kupní cenu zemědělského podniku. V řízení bylo prokázáno, že k faktickému předání peněz, a tím i náležitému uzavření smlouvy o půjčce jako smlouvy reálné nedošlo. Opačný závěr se nepodává ani z textu zmíněné smlouvy mající formu soukromé listiny, jež byla formálně popřena žalobkyní co do správnosti obsahu, a jejíž obsah byl také vyvrácen provedenými důkazy. Řešené ujednání účastníků ze dne 2. 5. 2003 je tak v souladu s §41a odst. 2 obč. zák. třeba posoudit dle §51 obč. zák. jako smlouvu nepojmenovanou, jejímž prostřednictvím si účastníci dohodli splatnost části kupní ceny, již měla žalobkyně zaplatit s ohledem na zamýšlenou budoucí koupi ještě před uzavřením kupní smlouvy. Plnila-li žalobkyně na základě této smlouvy, avšak následně z koupě sešlo, jsou poskytnuté částky bezdůvodným obohacením nabytým z právního důvodu, který odpadl. Dvouletá subjektivní promlčecí doba ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. počala běžet od okamžiku doručení dopisu ze dne 13. 8. 2010, z nějž se žalobkyně s konečnou platností dozvěděla, že k uzavření kupní smlouvy dle dříve sjednaných podmínek nedojde, pročež obstojí i závěr soudu prvního stupně o včasném podání žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož důvodnost spatřují v nesprávném právním posouzení věci a přípustnost v tom, že odvolacím soudem řešené otázky právní kvalifikace nároku žalobkyně i okamžiku vzniku údajného bezdůvodného obohacení vykazují atributy požadované §237 o. s. ř. Dovolatelé jsou toho názoru, že závěr odvolacího soudu, dle nějž k faktickému poskytnutí částky 700.000,- Kč žalobkyni nedošlo, a z tohoto důvodu smlouva o půjčce vůbec nevznikla, nemá náležitou oporu v provedeném dokazování. Svědecké výpovědi, na nichž byl předestřený úsudek založen, nelze mít za věrohodné. Opomenuto naopak zůstalo, že pravost předmětné smlouvy o půjčce nebyla v řízení napadena a že v této smlouvě žalobkyně sama potvrdila, že předmět půjčky již od dovolatelů přijala. Dovolatelé v tomto směru poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, v němž bylo dovozeno, že obsah smluvního ujednání nemůže být vyvrácen pouhým popřením účastníka, jenž nechce být nositelem povinností ze smluvního vztahu. Rovněž nemělo být přehlédnuto, že žalobkyně prováděla platby způsobem sjednaným ve smlouvě o půjčce a že existenci půjčky a stav splátek stvrzuje i sdělení zástupce žalobkyně v korespondenci adresované žalovaným. Řádné uzavření smlouvy o půjčce brání tomu, aby na poskytnuté plnění bylo nazíráno jako na bezdůvodné obohacení. Měl-li by obstát závěr opačný, akcentují dovolatelé nesprávné posouzení okamžiku vzniku údajného nároku žalobkyně. V řízení nebyla prokázána shodná vůle účastníků k uzavření nepojmenované smlouvy, jíž by si dohodli splatnost části kupní ceny před uzavřením smlouvy o prodeji zemědělského podniku, přičemž odvolací soud předestřený závěr ani nepodkládá žádnými konkrétními důkazy. V listině ze dne 2. 5. 2003 označené jako smlouva o půjčce přitom nejsou zahrnuty veškeré náležitosti uváděné nepojmenované smlouvy o úhradě záloh na kupní cenu, neboť v ní absentuje specifikace nemovitostí či příslib převodu, pročež z ní nelze usuzovat na platnost jiného, nezastřeného právního úkonu. Pokud by částky zaplacené žalobkyní nebyly plněním z řádně uzavřené smlouvy o půjčce, bylo by třeba je pokládat za plnění bez právního důvodu, a byla-li poslední splátka zaplacena dne 23. 12. 2008, bylo by s ohledem na datum podání žaloby právo žalobkyně promlčené (jak se podává i z právních úvah obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007). Dovolatelé zakončili své podání zdůrazněním toho, že byli ochotni předmětné nemovitosti převést na žalobkyni za podmínek obsažených ve smlouvě o nájmu zemědělského podniku, avšak k uzavření smlouvy nedošlo, na což navázali návrhem, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, nebo aby je, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila relevanci argumentů žalovaných a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno pohlížet v souladu s citovanými ustanoveními jako na přípustné i důvodné a jež je zároveň určující pro rozsah dovolacího přezkumu, ovšem dovolatelé nepokládají. Rozhodné znění zákonné úpravy dovolacího řízení vylučuje možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů dovolacím soudem. Polemika dovolatelů se skutkovými závěry odvolacího soudu, s hodnocením věrohodnosti svědků i významu a přesvědčivosti jednotlivých důkazních prostředků se tedy zcela míjí se zákonem daným zaměřením dovolacího řízení. Dovolacímu přezkumu se vymyká i zpochybňovaný obsah ujednání mezi účastníky, neboť, jak již dříve opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4434/2007, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, a judikaturu v něm odkazovanou). Nejvyššímu soudu proto nepřísluší zaobírat se námitkami výlučně skutkového rázu, jejichž prostřednictvím je zpochybňována korektnost závěrů vyslovených k existenci a obsahu účastníky sjednaného závazku, jakož i k tomu, zda došlo k faktickému předání předmětu půjčky. Mimoto je vhodné podotknout, že odvolací soud podrobil důkladnému rozboru jednotlivé okolnosti provázející předmětné transakce i jejich provázanost, a výtka stran nepodloženosti učiněných skutkových závěrů by tak jen stěží obstála jako přiléhavá.
Opodstatnění současně nelze přiznat ani výhradě směřující proti postupu odvolacího soudu při nalézání a zvažování rozhodných skutečností. Poukazují-li dovolatelé na to, že pravost smlouvy o půjčce jako soukromé listiny nebyla v řízení zpochybněna, pak je sice možno dát jim za pravdu, zároveň je však třeba zdůraznit, že kruciální se pro úvahy soudů nižších stupňů nestala pravost předmětné listiny (tedy to, že pochází od osob, jež jsou v ní uvedeny jako vystavitelé), ale její pravdivost neboli obsahová správnost (k problematice pravosti a pravdivosti soukromých listin a rozdílnosti těchto pojmů srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98). V řízení učiněná zjištění přitom vedla soudy obou stupňů k závěru, že obsah dotčené listiny plně neodpovídá skutečné vůli smluvních stran a faktickému průběhu jejich jednání, pročež listina jako pravdivá neobstojí. Náhled odvolacího soudu současně nikterak nekoliduje s tezí vyslovenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, dle níž obsah smluvních ujednání nemůže být vyvrácen pouhým popřením ze strany účastníka daného smluvního vztahu, jelikož v projednávaném sporu nezůstalo u pouhého popření, nýbrž byla uplatněna další důkazy podpořená tvrzení, k jejichž skutkové podloženosti se soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování přiklonily.
K námitce, dle níž listina ze dne 2. 5. 2003 nevykazuje všechny náležitosti odvolacím soudem dovozované nepojmenované smlouvy, je záhodno připomenout, že odvolací soud shledal toliko to, že zmíněná listina obsahuje ujednání o splatnosti části kupní ceny, zatímco existenci dohody ohledně uzavření budoucí kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k zemědělskému podniku konstatoval v kontextu zjištění učiněných z jiných důkazních prostředků.
Není-li možno přiznat relevanci výhradám směřujícím ke zpochybnění právní kvalifikace žalovaného práva jako práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, je zřejmé, že opodstatnění postrádá i námitka proti posouzení jeho promlčení, jež se odvíjí výlučně od argumentu, dle nějž v projednávané věci mohla být eventuálně naplněna pouze skutková podstata nabytí bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (dovolateli odkazované rozhodnutí zdejšího soudu se navíc týká otázky plnění z neplatné smlouvy).
Dovolatelům se tudíž nepodařilo předestřít otázku způsobilou založit přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.820,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.455,20 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu