ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4782.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4782/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce B. M. , H. n. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Přerově, Kratochvílova 624/43, proti žalovanému Ing. K. Ž. , P., zastoupenému Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 11, V Parku 2323/14, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 EC 137/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2014, č. j. 72 Co 302/2014-82, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem pro uznání ze dne 19. 2. 2014, č. j. 5 EC 137/2012-64, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky II. a III.). Soud naznal, že jelikož žalovaný odpor ze dne 23. 5. 2013 proti platebnímu rozkazu řádně doručenému dne 10. 5. 2013 zdůvodnil až dne 11. 7. 2013, uplatní se zde domněnka uznání nároku ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §114b odst. 1 a odst. 5 o. s. ř. a o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení je možno rozhodnout rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 23. 6. 2014, č. j. 72 Co 302/2014-82, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na to, že platebním rozkazem bylo žalovanému uloženo, aby se k žalobě vyjádřil ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu. Následně byl dne 25. 6. 2013 žalovanému doručen přípis soudu (datovaný ke dni 7. 6. 2013), jímž mu bylo uloženo, aby do 15 dnů doplnil podaný odpor a zdůvodnil nesouhlas s platebním rozkazem. Soud je přitom v souladu s §114b odst. 2 o. s. ř. omezen při určování lhůty k podání vyjádření ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. pouze tím, že nesmí být kratší 30 dnů od doručení usnesení ve smyslu tohoto ustanovení, přičemž bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, určí ji soud až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu. Jedná se současně o lhůtu soudcovskou, již může předseda senátu prodloužit, jako tomu bylo i zde. Podal-li tedy žalovaný písemné vyjádření u orgánu, který měl povinnost je soudu doručit, dne 10. 7. 2013, je zjevné, že tak učinil včas, neboť zmiňovaným přípisem doručeným před koncem původní třicetidenní lhůty ve smyslu §114b odst. 2 o. s. ř. došlo k jejímu prodloužení o patnáct dnů. Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle odkazovaných ustanovení tak nebyly splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zdůraznil, že lhůta k odůvodnění odporu byla prodloužena již ode dne doručení přípisu soudu žalovanému, to jest od 13. 6. 2013, ve výsledku proto jen o dva pracovní dny. Úvaha odvolacího soudu, dle níž běh prodloužené lhůty započal až po skončení lhůty původní, nemá oporu ani v obsahu přípisu ze dne 7. 6. 2013, ani v recentní právní úpravě. Žalovaný tak mohl uplatnit svou obranu do 28. 6. 2013, na jakékoliv následné podání je třeba pohlížet jako na opožděné. Odvolací soud tudíž pochybil při posouzení otázky, kdy v souladu s §55 o. s. ř. počala běžet (prodloužená) lhůta pro odůvodnění odporu, respektive nastoupení účinků přípisu soudu dle §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. vůči účastníku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, případně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil přípustnost podaného dovolání, vyzdvihl, že přípis soudu ze dne 7. 6. 2013 mu byl doručen až dne 25. 6. 2013, a navrhl odmítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V posuzovaném dovolání uvedené chybí a z jeho obsahu nelze vysledovat, jakou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, dovolatel otevírá k dovolacímu přezkumu. Není možné přehlédnout, že výhrady dovolatele se odvíjejí v podstatě od odlišného určení data doručení přípisu soudu ze dne 7. 6. 2013 žalovanému, přičemž dovolatel vychází z toho, že se tak stalo dne 13. 6. 2013, zatímco dle zjištění odvolacího soudu (odpovídajícího i údajům na doručence, dle níž byla předmětná zásilka po nezastižení žalovaného na adrese v P. dosílána na adresu v O.) byl zmiňovaný přípis doručen žalovanému až dne 25. 6. 2013. Byť dovolatel naznačuje opak, odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyjádřil názor, že by snad k prodloužení lhůty dle §114b odst. 2 o. s. ř. mělo dojít až po uplynutí lhůty původní, a zjevně vycházel z toho, že byl-li přípis doručen dne 25. 6. 2013, počala v souladu s §57 odst. 1 o. s. ř. zmíněná lhůta běžet dne 26. 6. 2013. Nad rámec uvedeného se sluší za korektní označit i úvahu odvolacího soudu, dle níž počala-li třicetidenní lhůta k podání vyjádření dle §114b odst. 1 o. s. ř. běžet v souladu s §114b odst. 2 o. s. ř. po uplynutí lhůty k podání odporu (počítané s přihlédnutím k §57 odst. 2, větě druhé, o. s. ř.) a byla-li před uplynutím v souladu s §55 o. s. ř. prodloužena o patnáct dnů, bylo následné podání žalovaného učiněno včas. Dovolatel přitom polemiku, jíž by relevantním způsobem zpochybňoval správnost závěrů odvolacího soudu v právní rovině, v níž jediné je možno rozhodnutí odvolacího soudu podrobovat dovolacímu přezkumu, nepředestírá.
Poněvadž žalobce nedostál požadavkům na náležitosti dovolání a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat, Nejvyšší soud dovolání dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl ).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu