ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4991.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4991/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) V. P., a b) E. P., zastoupených JUDr. Petrem Rydvanem, advokátem se sídlem v Liberci, Kostelní 10/5, proti žalovaným 1. V. L., a 2. J. L., zastoupeným Mgr. Stanislavem Munzarem, advokátem se sídlem v Hrádku nad Nisou, Chotyně 269, o zaplacení částky 242.838,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 268/2005, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. června 2014, č. j. 83 Co 383/2013-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.180,- Kč k rukám Mgr. Stanislava Munzara, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, č. j. 21 C 268/2005-190, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobcům V. P. a E. P., částku 318.830,- Kč a žalobci R. Š. částku 236.170,- Kč.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 83 Co 383/2013-219, ve výroku I. zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce R. Š. a ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., ve které byla zamítnuta žaloba na zaplacení 242.838,- Kč žalobcům V. P. a E. P. Ve výroku III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroku II., III. a V.) podali dovolání žalobci a) a b). Předně podrobně citovali z rozsudku odvolacího soudu a poukazovali na rozpor v jeho odůvodnění (na straně 4 rozsudku), který spatřovali v tom, že odvolací soud dovozoval, že žalobci P. investovali do nemovitosti žalovaných naposledy v lednu 2004 (kdy podle soudu začala běžet promlčecí doba) a současně odvolací soud dovozoval (podle dovolatelů nesprávně), že nárok na úhradu investic nebyl vznesen již při podání žaloby dne 28. 11. 2005, nýbrž až v podání ze dne 4. 10. 2007. Přitom v bodě VI žaloby žalobci P. uváděli, že „do výstavby investovali značné prostředky“. Dovolatelé na základě uvedeného činí závěr, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), „pokud jde o začátek běhu promlčecí doby“, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil (§241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se domáhali odmítnutí dovolání jako nepřípustného, popř. jeho zamítnutí s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen "o. s. ř.“) a shledal dovolání nepřípustným.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá na závěru, že právo žalobců V. P. a E. P. na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 242.838,- Kč je promlčeno, a proto jej nelze soudem přiznat.
Dovolatelé v dovolání fakticky citují ze strany 4 odstavce třetího a čtvrtého rozsudku a následně rozvádí, proč podle jejich přesvědčení, posoudil odvolací soud nesprávně obsah žaloby, potažmo moment uplatnění nároku žalobců P. na vydání bezdůvodného obohacení z titulu investic do nemovitosti žalovaných. Na základě těchto skutečností pak dovolatelé vymezují přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky (§241a odst. 1 o. s. ř.) začátku běhu promlčecí doby. Z podaného je zřejmé, že dovolatelé sice označují (formulují) právní otázku, kterou odvolací soud podle nich nesprávně posoudil, avšak neuvádějí nic konkrétního k tomu, proč podle nich odvolací soud postupoval nesprávně, když za počátek běhu promlčecí doby, s ohledem na nezpochybňované skutkové závěry, bral konec měsíce ledna 2004, kdy mělo být žalobci P. naposledy investováno do nemovitosti žalovaných. Jestliže však žalobci žádným způsobem neodůvodňují, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení stanovení momentu počátku běhu promlčecí doby (celé odůvodnění dovolání je toliko polemikou s tím, kdy podle nich byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení), pak zjevně nenaplnili dikci ustavení §241a odst 3 o. s. ř., neboť nevymezili důvod dovolání, ač jde o jeho obligatorní náležitost podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Vzhledem k uvedenému je patrné, že dovolání trpí vadami, pro než nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolací soud je postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelé jsou povinni nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokáta v částce 14.880,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. d/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhrada hotových výdajů advokáta určená paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem 15.180,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu