ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5019.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5019/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) K. R. , a b) M. R. , obou P., zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovaným: 1) M. V. , Ž. n. S., a 2) J. V. , M., zastoupeným JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o zaplacení částky 934.219,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 88/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 23. července 2014, č. j. 54 Co 534/2012-561, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
( 243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. února 2012, č. j 12 C 88/2004-431 (ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 22. února 2012, č. j. 12 C 88/2014-443), ve výroku pod bodem I v části, kterou bylo každému z žalovaných uloženo zaplatit žalobcům částku 290.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I, písm. a/ a b/), zatímco ve zbylém rozsahu jej změnil tak, že ohledně zaplacení dalších 177.109,50 Kč s určeným úrokem z prodlení se žaloba zamítá (výrok II, písm. a/ a b/); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení vzniklých státu (výroky III až VII).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky hmotného práva odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a dovolání tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
K závěru odvolacího soudu o vzniku závazku z bezdůvodného obohacení mezi účastníky (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) coby důsledek bezesmluvní investice žalobců do nemovitosti ve vlastnictví žalovaných (mající za následek její zhodnocení) sluší se z ustálené judikatury odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. října 1984, sp. zn. 2 Cz 40/1984, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, ročník 1984), přičemž v případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost je pohledávkou z bezdůvodného obohacení rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před provedením investic a po něm vyčíslený ke dni vzniku bezdůvodného obohacení (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1975; dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005 – spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Je-li právní vztah mezi stranami vzniklý závazkem z bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.), je pak vyloučeno, aby na práva a povinnosti účastníků byla aplikována ustanovení zákona o smlouvě nájemní, mezi nimi též dovolaleli zmiňovaná ustanovení upravující podmínky, za nichž je nájemce oprávněn provádět změny na pronajaté věci (§667 obč. zák.) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod č. 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 372/2001; usnesení ze dne 24. června 2008, sp. zn. 30 Cdo 2381/2007, nebo usnesení ze dne 7. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2651/2008).
Námitky dovolatelů, že ze strany žalobců šlo o neoprávněný zásah do jejich vlastnictví, zakládají se pak na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu, jenž uzavírá, že ke zhodnocení stavby ve vlastnictví žalovaných investicí žalobců došlo s vědomím žalovaných a nikoliv proti jejich vůli (ač mezi účastníky smluvní vztah nevznikl). Tento posléze žalovanými kritizovaný závěr odvolacího soudu (z něhož rovněž usuzují na jiné právní posouzení věci a přípustnost dovolání) je tudíž závěrem skutkovým, jenž nelze napadnout dovoláním (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů kritizující závěry odvolacího soudu o zhodnocení stavby v jejich vlastnictví investicemi žalobců (vyčíslení hodnoty stavby před provedením investic a po něm), kdy jde rovněž o závěry skutkové coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů – znaleckých posudků (§132 o. s. ř.).
Sluší se dodat, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Konečně napadají-li dovolatelé též rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, dovolání – v rozporu s ustanovením 241a odst. 2 o. s. ř. – postrádá vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí (které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. pokládají v případě tohoto napadeného výroku za splněné – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy náklady žalobců spojené s podáním velmi stručného vyjádření k dovolání nelze v daném případě pokládat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu