ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.541.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 541/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) J. Š. , a b) JUDr. J. Š. , obou zastoupených Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 24, za účasti 1) města Kralovice , IČ: 002 57 966, se sídlem v Kralovicích, Markova třída 2, a 2) České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 4 C 302/2009, o dovolání účastnice ad 2) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2014, č. j. 13 Co 25/2014-266, 13 Co 160/2014-266, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 26. července 2013, č. j. 4 C 302/2009-240 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 25. března 2014, č. j. 4 C 302/2009-256) v odvoláním napadených (nákladových) výrocích III, IV a V, tak, že účastnicím ad 1) a 2) uložil na náhradě nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním částku 28.025,- Kč, a České republice – Okresnímu soudu Plzeň-sever částku 1.329,- Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podala účastnice ad 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad dovolání, navrhujíc, aby bylo usnesení změněno tak, že se této účastnici povinnost k náhradě nákladů řízení neukládá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, stanoví §237 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. „dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží“.
Dovoláním dotčenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 28.025,- Kč, resp. 1.329,- Kč, jež nepřesahuje zákonem stanovený limit 50.000,- Kč, ve věci, v níž očividně nejde o vztah mezi spotřebiteli ani o vztah pracovněprávní ani o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani případně nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy náklady žalobkyň spojené s podáním velmi stručného vyjádření k dovolání (jež nebylo možno věcně projednat již z důvodu jeho objektivní nepřípustnosti) nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu