ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.695.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 695/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce L. K. , B., zastoupeného JUDr. Vilémem Kaprálem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 61, proti žalovanému Sdružení G 105 , IČ 266 05 635, se sídlem v Brně – Židenicích, Gajdošova 2965/105, o určení členství , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 14/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2014, č. j. 21 Co 442/2013-136, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 2. 7. 2013, č. j. 31 C 14/2010-123, zastavil řízení o věci samé (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. a III.). Soud konstatoval, že žalované občanské sdružení na základě rozhodnutí své valné hromady zaniklo ke dni 30. 4. 2013 bez právního nástupce. Jelikož tím jediný žalovaný pozbyl procesní subjektivitu, přikročil soud k zastavení řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 6. 2014, č. j. 21 Co 442/2013-136, usnesení soudu prvního stupně, jež odvoláním napadl žalobce, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud položil důraz na to, že valná hromada žalovaného sice rozhodla o jeho rozpuštění, z obsahu spisu však není nikterak zřejmé, zda došlo k vypořádání majetku daného subjektu ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“), což je proces, který podle ustálené judikatury musel zániku občanského sdružení předcházet. Skutečnost, že v mezidobí došlo k výmazu žalovaného z registru Ministerstva vnitra, je bez právního významu, neb tento akt měl jen deklaratorní charakter. Soud prvního stupně se tudíž musí zabývat tím, jestli proběhla likvidace, v jejímž rámci byla věřitelům žalovaného poskytnuta možnost žádat uspokojení svých pohledávek. Nebyla-li tato skutečnost dostatečně ozřejměna, nemohlo být jednoznačně konstatováno, že žalovaný již skutečně zanikl.
Proti tomuto usnesení krajského soudu brojí žalovaný dovoláním, které pokládá za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s poukazem na otázku hmotného práva, jež dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena, popřípadě je jím rozhodována rozdílně. Onou otázkou je, zda žalovaný zanikl okamžikem výmazu z registru vedeného Ministerstvem vnitra, či nikoli. Podle dovolatele není myslitelné, aby existence občanského sdružení trvala, přestože ústřední orgán státní správy, jehož aktům se přiznává presumpce správnosti, osvědčil jeho zánik. Poté, co žalovaný přestal coby právní subjekt existovat, nebylo lze provádět jeho likvidaci (což plyne kupříkladu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 985/2001), a odvolací soud tedy očividně pochybil, pokud nyní zpětně konstruoval povinnost provést vypořádání jeho majetku. Vzniká-li sdružení registrací Ministerstvem vnitra, musí též zanikat výmazem z příslušného registru, pročež nemohou být s tímto výmazem spojovány výlučně deklaratorní účinky. Odvolací soud navíc očekává, že dojde k likvidaci majetku žalovaného, naplňující parametry likvidace obchodní společnosti, ačkoli zákon č. 83/1990 Sb. žádnou likvidaci v naznačeném smyslu nepředpokládá. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a ke dni podání dovolání zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného nicméně přípustným není.
Judikatura Nejvyššího soudu již v minulosti dovodila, že zánik občanského sdružení nemohl nastat před završením jeho likvidace, a existence rozhodnutí orgánu občanského sdružení o dobrovolném zrušení této korporace ani výmaz subjektu z registru Ministerstva vnitra tak neumožňují bez dalšího učinit závěr o zániku sdružení, není-li zároveň postaveno najisto, že byl řádně vypořádán veškerý jeho majetek (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2709/2014). Krajský soud tedy nepostuloval povinnost vypořádat majetek zaniklého občanského sdružení, nýbrž správně vyzdvihl nutnost zjistit, zda k zániku řečené osoby, jenž je podmíněn provedením likvidace, skutečně došlo.
Odlišný názor ohledně ztráty právní subjektivity občanského sdružení, než je ten, který zaujal v projednávané věci odvolací soud, nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 985/2001. Zdůraznil-li dovolací soud v posledně citovaném rozhodnutí princip, že je likvidaci nutné provést před zánikem právnické osoby, neboť poté, co příslušný subjekt přestane právně existovat, nelze již likvidaci uskutečnit, učinil tak právě proto, aby odůvodnil stanovisko, že stejně jako občanské sdružení samo nemohla ani jeho organizační jednotka zaniknout dříve, než bylo provedeno vypořádání jejího majetku (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 893/2012).
Registr Ministerstva vnitra, v němž byla občanská sdružení vedena, neměl povahu zákonem určeného rejstříku ve smyslu §19 odst. 2, respektive §20a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, pročež měl výmaz občanského sdružení z daného registru toliko deklaratorní účinky a postrádal bezprostřední právní dopad na zánik této právnické osoby (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1114/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1743/2012). Spoléhal-li se tedy dovolatel na to, že z výmazu občanského sdružení z rejstříku Ministerstva vnitra lze přímo usuzovat na zánik jeho právní subjektivity, připisoval zmíněnému aktu správního orgánu následky, jež v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou nemohl mít.
Námitka, že není namístě vyžadovat, aby zániku občanského sdružení předcházela likvidace s ohledem na to, že zákon č. 83/1990 Sb. daný proces neupravuje, je rovněž zcela lichou, neboť z absence zvláštní úpravy likvidace občanského sdružení neplyne nic jiného než nutnost postupovat při vypořádávání jeho majetku dle přiměřeně aplikovaných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3546/2011).
Je tedy evidentní, že žalovaný žádnou otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyššímu soudu k řešení nepředložil, pročež muselo být jeho dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu