ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.697.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 697/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně PaedDr. M. W. , O. – M. O., zastoupené JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 49, proti žalované UNIMEX-INVEST, s.r.o., IČ 258 72 117, se sídlem v Ostravě-Porubě, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 936/21, o zaplacení 20.517,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 64/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2014, č. j. 71 Co 229/2014-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.240,- Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Sayehové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 25 C 64/2012-65, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované dožadovala zaplacení předmětné částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 71 Co 229/2014-129, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil ve výroku I., pokud jím byla žaloba zamítnuta co do blíže upřesněné části požadovaného úroku z prodlení (výrok I.), ve zbytku výroku I. je změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni spornou sumu se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud konstatoval, že je žalovaná povinna žalobkyni, jež z titulu nájemního práva obývá byt v domě vlastněném žalovanou, vydat bezdůvodné obohacení spočívající v žalobkyní zaplacených, leč žalovanou řádně nevyúčtovaných zálohách na plnění spojená s užíváním bytu, která byla žalobkyni v rozhodném období dodávána jen ve velmi omezené míře.
Proti tomuto rozsudku (podle obsahu podání nikoli proti jeho výroku I.) brojí žalovaná dovoláním, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž se domnívá, že přípustnosti tohoto dovolání není na překážku ani skutečnost, že bylo napadeným rozsudkem rozhodováno o žalobě na zaplacení peněžitého plnění nižšího než 50.000,- Kč. Podle dovolatelky je nutno zohlednit to, že žalobkyně má se žalovanou uzavřenu nájemní smlouvu na dobu neurčitou, v níž se zavázala hradit měsíčně jako zálohu na služby spojené s užíváním bytu částku 911,- Kč. Předmětem řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá vrácení uhrazených záloh, je tedy opětující se peněžité plnění na dobu neurčitou. Dovolací soud by tak při zvažování, zda může být dovolání pokládáno za přípustné s ohledem na výši částky, o níž bylo napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodováno, měl vycházet z pětinásobku ročního plnění, jež je žalobkyně podle smlouvy povinna žalované poskytovat, tj. z celkové částky 54.660,- Kč.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §238 odst. 2 o. s. ř. je u opětujícího se peněžitého plnění pro závěr, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění.
Dovolatelka se však mýlí, domnívá-li se, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodováno o opětujícím se peněžitém plnění na dobu neurčitou ve smyslu posledně citovaného ustanovení, a že je proto při hodnocení přípustnosti dovolání třeba vycházet z pětinásobku výše ročního plnění. Obdobný právní závěr by mohl být přiléhavým v případě, kdy by odvolací soud za využití §154 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o povinnosti k plnění opětujících se dávek splatných teprve v budoucnu, a kdy by se tudíž nemuselo jevit bezprostředně zřejmým, jaká byla celková výše peněžité částky, o níž bylo rozhodováno, respektive zda bylo dosaženo limitu pro přípustnost dovolání stanoveného v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2081/2013). Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť žalobkyně uplatnila pohledávku, jež se (odhlížíme-li pro účely posuzování přípustnosti dovolání od požadovaného úroku z prodlení) stala v celém rozsahu splatnou již před vyhlášením napadeného rozsudku, výše přiznaného peněžitého plnění je tedy nepochybná a její zjištění nevyžaduje provádění žádných dalších výpočtů. Jelikož odvolací soud rozhodl právě a pouze o žalobkyní nárokované sumě 20.517,- Kč s příslušenstvím, přičemž se z obsahu spisu ani dovolání samotného nikterak nepodává, že by řešená kauza měla povahu sporu ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu nebo že by se jednalo o některou z věcí uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř., je přípustnost dovolání žalované v souladu s §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyloučena a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 1.940,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.240,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu