ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.715.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 715/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalovanému Bytovému družstvu Juvel , IČO: 260 45 818, se sídlem v Českých Budějovicích, Průběžná 591/5, zastoupenému Mgr. Jiřím Drvotou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Karla IV. 93/3, o zaplacení částky 57.495,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 421/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. října 2014, č. j. 8 Co 1123/2014-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek pro zmeškání Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 2014, č. j. 30 C 421/2013-39, jímž tento soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 57.495,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
K žalovaným vymezeným dovolacím důvodům, upínajícím se k závěru odvolacího soudu o naplnění formálních i materiálních předpokladů, za kterých může soud vydat rozsudek pro zmeškání (§153b odst. 1 o. s. ř.), sluší se předeslat, že tyto předpoklady musí být splněny v době prvního jednání, které se ve věci konalo; správnost závěru soudu prvního stupně, že tyto předpoklady jsou splněny, se váže výlučně k tomuto okamžiku a ani odvolací soud nemůže přihlédnout k okolnostem, jež nebyly známy v době, kdy soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání (srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1027/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 1997, pod číslem 92; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1991, sp. zn. 2 Cdon 447/96, uveřejněné tamtéž pod číslem 93).
Z hlediska ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. je pak omluva žalovaného včasná, jestliže došla soudu před prvním jednáním, které se ve věci konalo. V případě, že se žalovaný v této době nestihl soudu omluvit, mohou být důvody, pro které se nemohl k prvnímu jednání dostavit, jen důvodem pro podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud nemůže zkoumat, zda lze rozsudek pro zmeškání zrušit z důvodů uvedených v §153b odst. 4 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2001, číslo 122; obdobně již usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. prosince 1994, sp. zn. 15 Co 127/94, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, ročník 1995, č. 5, s. 207).
Závěr odvolacího soudu, že při posouzení, zda byly v dané věci naplněny formální předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (§153b odst. 1 o. s. ř.) nebylo možno přihlédnout k omluvě zástupkyně žalovaného, uskutečněné po skončení jednání (jež z tohoto důvodu není omluvou včasnou), je tedy v souladu se shora citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ostatní argumentace dovolatele o důvodech neúčasti jeho zástupkyně při prvním jednání soudu (kterou dovolatel pokládá za omluvitelnou), není proto relevantní (touto argumentací se soudy nižších stupňů zabývaly právě k návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání – viz usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2014, č. j. 30 C 421/2013-55, potvrzené usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. září 2014, č. j. 8 Co 1556/2014-65, jež ovšem žalovaný dovoláním nenapadl).
Právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu ani se závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil v dovolateli označených rozhodnutích – rozsudku ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, či usnesení ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2005, a v nichž při zkoumání podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání řešil otázku důvodnosti včasné omluvy, tedy omluvy, jíž žalovaný učinil před prvním jednáním soudu. Ovšemže i žalovaným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. I. ÚS 2625/12, vychází z jiné procesní situace, kdy jinak aktivní žalovaný (jenž vedle podání odporu proti platebnímu rozkazu podal též kvalifikované vyjádření k žalobě, následně i repliku k vyjádření žalobce a předložil soudu též novou plnou moc, jíž udělil svému zástupci) neúmyslně pro svůj omyl zmeškal první jednání soudu. Za dané procesní situace, kdy se procesní aktivita žalovaného omezila na podání blanketního odporu proti platebnímu rozkazu a následné stručné a ryze formální vyjádření k věci, pak rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s žalovanou citovanými závěry z plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (viz body 37 až 45 odůvodnění nálezu).
Jsou-li naplněny ostatní (formální) předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, omezuje se pak právní posouzení věci soudem prvního stupně v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky a na závěr, že nejde o věc, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (§153b odst. 3 a §99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další „právní posouzení“ věci tkví v úvaze, zda na základě žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 44).
Odvolací soud tudíž nevybočil z ustálené judikatury ani při zkoumání, zda jsou naplněny materiální předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, měl-li na zřeteli povahu uplatněného nároku a vycházel-li z okruhu žalobcem vylíčených skutečností, jež se při zmeškání pokládají za nesporná a jež odůvodňují žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení. Není nesprávným právním posouzení věci, neposoudil-li odvolací soud uplatněný nárok též z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., za situace, kdy skutečnosti umožňující přijmout závěr, že ze strany žalovaného jde zřetelně o výkon práva odporující dobrým mravům, nebyly ani žalovaným v potřebném rozsahu vylíčeny. Obdobný závěr platí též pro žalovanou vznesenou námitku promlčení (k jejímu uplatnění srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, číslo 80).
K problematice dobrých mravů ve vztahu k institutu rozsudku pro zmeškání lze pak z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž odkázat na rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 669/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6. ročník 2004, číslo 112, a dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že „odvolání proti rozsudku pro zmeškání (§153b o. s. ř.) nemůže uspět na základě argumentu, že vydání rozsudku pro zmeškání je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.“.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a že dovolání tudíž přípustné není (§237 o. s. ř.).
Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu