ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.772.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 772/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. P. , zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti žalovanému MVDr. J. N. , zastoupenému Mgr. Janem Tomsem, advokátem se sídlem v Ostravě, Petřvaldská 99/200, o zaplacení 750.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 112/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2014, č. j. 15 Co 845/2013 - 572, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.632,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Tomse do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. března 2013, č. j. 32 C 112/2004-513, v odvoláním napadeném „zamítavém“ výroku (výrok pod bodem II), jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 454.149,- Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním označenou právní otázku odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006, spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), podle níž je pro vznik povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí věci bez právního důvodu, případně na základě neplatné smlouvy bez významu, zda a jakým způsobem účastník neplatné smlouvy konzumoval plnění, kterého se mu dostalo již samotným přenecháním věci do užívání (tedy zda a nakolik intenzívně věc užíval, případně zda mu detence věci přinesla nějaký zisk).
K otázce určení rozsahu a výše bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy, lze z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek, jímž byl formulován a odůvodněn závěr, že náhrada za takto získané bezdůvodné obohacení (§458 odst. 1 obč. zák.) odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájem za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy.
Otázka zjištění výše obvyklého nájemného (jíž zde soud určil na podkladě znalkyní podaného posudku) již není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), jejichž správnost – jak ostatně připouští sama dovolatelka – nelze napadnout dovoláním (to lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; §241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a že tedy žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tudíž naplněn není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného patří odměna za zastupování advokátem ve výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 10.140,- Kč (§7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.192,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu