ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1747.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1747/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce S. P. , zastoupeného Mgr. Ivem Siegelem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, PSČ 110 00, proti žalované CLMT a. s. , se sídlem v Jihlavě, 5. května 3315/10, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 60281308, zastoupené Dr. et Mgr. Jiřím Taišlem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, PSČ 186 00, o zaplacení částky 26.478,91 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 448/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 428/2013-197, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 428/2013-197, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2013, č. j. 49 Cm 448/2011-167, zamítl žalobu o zaplacení částky 26.478,91 USD s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.), uzavíraje, že „nebyla naplněna žádná z podmínek nutných k založení odpovědnosti žalovaného za škodu“.
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že žalobce v řízení uplatnil dva nároky, a to nárok na vrácení části zaplacených poplatků z důvodu nadměrného obchodování a dále nárok na náhradu škody představované ztrátou (ušlým ziskem) z obchodování se dvěma akciovými tituly. Dosud však nelze skutková tvrzení žalobce považovat za dostatečná, neplyne z nich, z jakých okolností žalobce usuzuje, že se v daném případě jednalo o nadměrné obchodování, ani co přesně a z jakého důvodu žalovanému v souvislosti s nákupem a následným prodejem dotčených akcií vytýká, jakou povinnost a jak žalovaný porušil a z čeho plyne příčinná souvislosti mezi takovým porušením a vzniklou škodou. Soudu prvního stupně odvolací soud vytkl, že žalobce nepoučil podle §118a o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit k nim důkazy k jejich prokázání.
Dále odvolací soud soudu prvního stupně vyčetl, že nevzal v úvahu zjištění plynoucí ze smlouvy o poskytování investičních služeb a v důsledku toho se nezabýval pro rozhodnutí významnými skutečnostmi; skutková zjištění soudu první stupně jsou tak neúplná.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, dovozujíc, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce výkladu §118a o. s. ř. doposud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené, a opírajíc tak přípustnost dovolání o §237 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že žaloba byla posouzena jako projednatelná, žalobce byl řádně zastoupen a svá žalobní tvrzení opakovaně doplňoval. Má za to, že poučení podle §118a o. s. ř. zde nemá místa, je nadbytečné a ve svém důsledku vede k nerovnému přístupu k účastníkům, resp. k porušení práva na spravedlivý proces. Soud nemá účastníkovi sdělovat, jaké konkrétní skutečnosti má tvrdit a prokazovat. Výslovně pak uvádí, že „nenalezla v dostupné judikatuře Nejvyššího soudu řešení situace, kdy poučení podle §118a o. s. ř. je s ohledem na splnění základního tvrzení žaloby fakticky nadbytečné, a to i přesto, že tvrzení žalobce vykazují jistou formu obecnosti“, a jde tak o otázku v judikatuře dovolacého soudu neřešenou.
Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 (jenž je veřejnosti přístupný – stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu), dovolatelka zdůrazňuje, že „zanedbání poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně nelze považovat za důvod pro vrácení věci k novému řízení“. Tuto povinnost měl splnit sám odvolací soud.
Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených v dovolání – posuzoval, zda je dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř., přípustné podle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání přitom nezakládá výklad §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (jde-li o rozsah a obsah poučení podle označeného ustanovení), a to již proto, že odvolací soud žádné poučení žalobci neposkytl; na posouzení této otázky tak napadené rozhodnutí nespočívá.
V obecné rovině pak Nejvyšší soud podotýká, že nelze zaměňovat (jak dovolatelka zjevně činí) tvrzení nezbytná k dostatečnému (nezaměnitelnému) vylíčení skutku (skutkového děje) tak, aby žalobu bylo možno projednat (§43 a §79 o. s. ř.), a skutečnosti, jež jsou významné pro rozhodnutí věci a jež účastník řízení musí – chce-li být úspěšný ve sporu – tvrdit [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; k tomu srov. v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013. Jestliže žalobce netvrdí všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti v žalobě, uvede je v průběhu řízení. Neučiní-li tak, vyzve jej k jejich doplnění soud právě postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř. Přitom přímo ze znění posledně označeného ustanovení je zjevné, že soud musí žalobce poučit konkrétně, tak, aby bylo zřejmé, jaké skutečnosti (tvrzení o čem) má doplnit (srov. dále např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nicméně dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., a to k výkladu §213b o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu (o splnění podmínek pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně) je – jak dovolatelka přiléhavě namítá – v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. zákon ukládá – jak je zřejmé z §213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013).
Měl-li odvolací soud za to, že soud první stupně rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť žalobce dosud v důsledku absence poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedl všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti, bylo jeho povinností žalobce postupem podle §213b odst. 1 a §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit. To však odvolací soud, jak plyne z obsahu spisu i napadeného rozhodnutí, neučinil.
Ačkoliv odvolací soud formálně odkázal na §219a odst. 2 o. s. ř., z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nedostatku poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (a ústící v neúplně zjištěný skutkový stav). Tedy, že rozsudek odvolacího soudu zrušil podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jak však plyne z §213b odst. 2 o. s. ř., jakož i z výše označené judikatury Nejvyššího soudu, vadou řízení (pro kterou je nutno rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit) je porušení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně pouze tehdy, vyplyne-li potřeba doplnit skutková tvrzení či označit důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
Ostatně odvolací soud nijak nevysvětlil, na základě jakých úvah (formálně) uzavřel, že ke zjištění skutkového stavu věci bude třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, ve smyslu (odvolacím soudem odkazovaného) §219a odst. 2 o. s. ř.; k výkladu posledně označeného ustanovení přitom srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Vzhledem k tomu, že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu