ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1924.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1924/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Ing. M. P. , zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) PARLET s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Mezi Vodami 1955/19, identifikační číslo osoby 25581490 a 2) J. T. , o zaplacení 12.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 421/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. prosince 2013, č. j. 2 Cmo 503/2013-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením (mimo jiné) potvrdil usnesení ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 50 Cm 421/2012-35, ve výroku, jímž Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – zastavil řízení vůči druhému žalovanému.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že nezaplatil-li žalobce (ani po opakované výzvě zaslané mu soudem prvního stupně poté, co nabylo právní moci usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. května 2013, č. j. 50 Cm 421/2012-32, kterým nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudního poplatku) soudní poplatek za žalobu, nebylo možné v řízení (ve vztahu k druhému žalovanému) pokračovat a řízení muselo být podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastaveno.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem zcela odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud zformuloval v usneseních ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013 (uveřejněném pod číslem 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a k nimž se následně přihlásil v usnesení ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013 (uveřejněném pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V nich Nejvyšší soud uzavřel, že pravomocným usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.) a později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. Proto v situaci, kdy účastník řízení poté, kdy jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno, „nový“ návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků nepodá a ani netvrdí, že by v jeho poměrech nastala změna, která by měla (mohla mít) vliv na jeho schopnost soudní poplatek za odvolání uhradit, nelze odvolacímu soudu, který potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (proto, že účastník ani přes opakovanou výzvu a poučení o následcích nezaplacení soudní poplatek neuhradil), v tomto směru nic vytknout.
Jinak řečeno, platí, že nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje.
Dovolání pak nečiní přípustným ani řešení otázky, zda změnou ustanovení §1 a §7 občanského soudního řádu (provedenou – s účinností od 1. ledna 2014 – zákonem č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) došlo „k vyloučení pravomoci soudů rozhodovat o zastavení řízení z důvodu nesplnění fiskální povinnosti účastníka řízení“. Je tomu tak již proto, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno již 23. prosince 2013, tedy ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 293/2013 Sb., kterým došlo ke změně dovolatelem označených ustanovení. Pro úplnost lze dodat, že ani pro dobu po 1. lednu 2014 (pro řízení zahájená po dni nabytí účinnosti zákona č. 293/2013 Sb.) k žádné změně – co se týče postupu soudu v občanském soudním řízení v případech, kdy účastník nesplní svou poplatkovou povinnost spojenou s podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení – nedošlo (srov. zejména ustanovení §3 odst. 1 a §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a §114 odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. dubna 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu