ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1935.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1935/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky A. P. , zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Uralská 770/6 PSČ 160 00, za účasti 1) SONITA-TECHNOS s.r.o. “v likvidaci“ , se sídlem v Praze 10, Nosická 2386/18, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 26452553, zastoupené JUDr. Františkem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, 2) Ing. P. M. , zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem, se sídlem v Praze 6, Dejvická 664/46, PSČ 160 00 a 3) Mgr. D. H. , o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 363/2009, o dovolání společnosti SONITA-TECHNOS s.r.o. “v likvidaci“ a Ing. P. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2012, č. j. 7 Cmo 559/2011-106, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Společnost SONITA-TECHNOS s. r. o. “v likvidaci“ a Ing. P. M. jsou povinni zaplatit navrhovatelce společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.573 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. října 2011, č. j. 74 Cm 363/2009-66, Městský soud v Praze zrušil společnost SONITA-TECHNOS s. r. o. (dále též jen „společnost“) s likvidací (výrok I.), likvidátorem společnosti jmenoval Mgr. D. H. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání Ing. P. M. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh na přerušení odvolacího řízení do pravomocného skončení ve výroku uvedených řízení (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podali společnost a Ing. P. M. dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustná.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud důvod připustit dovolání neshledal.
Námitkou, podle které odvolací soud „v rozporu s §214 o. s. ř. k projednání odvolání ve věci samé nenařídil jednání“, v důsledku čehož bylo dovolatelům „znemožněno realizovat svá procesní práva, … zejména právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k provedeným důkazům“, dovolatelé vystihují zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem podle §241a o. s. ř. (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení tudíž založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 166/2006, anebo ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 2858/2009, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Posouzení předpokladů pro zrušení společnosti z důvodu upraveného v §68 odst. 6 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud provedl v souladu s označeným ustanovením, jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 389/2005, uveřejněné v časopise Soudní Judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 132, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 275/2005). Přezkoumání jeho závěrů, které nelze považovat za zjevně nepřiměřené, tudíž napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání společnosti a Ing. P. M. byla odmítnuta, a navrhovatelce vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce navrhovatelky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 3 a §9 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 1.000 Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 273 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal navrhovatelce k tíži dovolatelů celkem 1.573 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu