ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2097.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2097/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem v Konici, Za nádražím 497, PSČ 798 52, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Adamem Batunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 409/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 9 Cmo 376/2013-182, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. srpna 2013, č. j. 23 Cm 409/2010-163, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 11. ledna 2011, č. j. 23 Cm 409/2010-9, v části, kterou žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč s 6% úrokem od 18. února 2008 do zaplacení a (směnečnou) odměnu ve výši 833,- Kč. V části, ve které žalovanému směnečným platebním rozkazem uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení (ve výši 61.544,- Kč), označený směnečný platební rozkaz zrušil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 21. ledna 2014, č. j. 9 Cmo 376/2013-182, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně si provedeným dokazováním nezajistil dostatek zjištění rozhodných pro vyhodnocení námitky (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce. Potud poukázal na rozpornost provedených důkazů, a to svědeckých výpovědí a listin (posudků předložených účastníky řízení), s tím, že svědek R. B. byl remitentem, který směnku rubopisoval na žalobce, svědek K. je příbuzným (bratrancem) remitenta a předložené posudky „svědčí o značných pochybnostech o pravosti podpisu žalovaného na směnce“.
S konstatováním, že „závěr soudu prvního stupně v části dovozující nedůvodnost námitky pravosti podpisu žalovaného na směnce je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů“, zdůraznil, že „k odstranění pochybností se příkladmo nabízí zadání zpracování znaleckého posudku soudem ustanoveným znalcem“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
V této souvislosti dovolatelka s odkazem na ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zpochybňuje správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem, přičemž upozorňuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 762/2001 (jde o rozsudek ze dne 28. února 2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86) a v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 (jde o rozsudek ze dne 22. ledna 2014, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 38/2014“).
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka polemizuje se správností rozhodnutí odvolacího soudu za použití argumentů, jimiž (posuzováno podle obsahu) zpochybňuje správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem, jakož i správnost zjištěného skutkového stavu věci.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 762/2001, je – z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání – nevýznamná již proto, že v poměrech označené věci šlo o dovolání, které bylo bez dalšího přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dovolání byl podáno proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé). V této souvislosti shledává Nejvyšší soud nepřípadným i poukaz na R 38/2014, ve kterém šlo o výklad ustanovení §127 odst. 2 a §127a o. s. ř.; naproti tomu v poměrech dané věci dospěl odvolací soud k závěru o nedostatku zjištění rozhodných pro vyhodnocení námitky (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu