ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2201.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2201/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně ARTA REAL, k. s., se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26 17 45 45, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovaným 1) P. T. , 2) F. B. , oběma zastoupeným JUDr. Milošem Vorlem, advokátem, se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, PSČ 460 01, 3) M. Š. a 4) P. B. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 85/2005, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2012, č. j. 5 Cmo 453/2011-413, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 22 Cm 85/2005-311, ponechal ve vztahu k prvnímu, druhému a čtvrtému žalovanému v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. ledna 2004, č. j. 22 Sm 36/2001-40, jímž uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 6.500.000 Kč s 6% úrokem od 16. dubna 1998 do zaplacení, směnečnou odměnu 21.660 Kč a náhradu nákladů řízení 390.018 Kč (výrok I.). Dále označený směnečný platební rozkaz ve vztahu ke třetí žalované co do částky 332.658,13 Kč s 6% úrokem od 16. dubna 1998 do zaplacení, částky 1.108,90 Kč (jako směnečné odměny) a nákladů řízení v částce 39.001,80 Kč zrušil (výrok II.) a ve zbývající části směnečný platební rozkaz vůči této žalované, tj. co do částky 6.167.341,87 Kč s 6% úrokem od 16. dubna 1998 do zaplacení, částky 20.551,10 Kč (jako směnečné odměny) a nákladů řízení 351.016,20 Kč ponechal v platnosti (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).
Proti tomuto rozsudku podali všichni žalovaní odvolání.
V průběhu odvolacího řízení žalobkyně vzala žalobu ve vztahu ke třetí žalované a ke čtvrtému žalovanému zcela zpět (srov. podání na č. l. 332) a na základě tohoto dispozitivního úkonu žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. ledna 2012, č. j. 5 Cmo 453/2011-391, směnečný platební rozkaz a rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto žalovaným zrušil, řízení ve věci zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a označenými žalovanými.
Rozsudkem ze dne 10. května 2012, č. j. 5 Cmo 453/1011-413, Vrchní soud v Praze k odvolání prvního a druhého žalovaných, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. června 2011 a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve „zhodnocení“ otázky pasivní solidarity všech čtyř původních žalovaných, a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně „přijala dohodu, v jejímž důsledku vzala žalobu zpět proti třetí žalované a čtvrtému žalovanému“ a s ohledem na částečné plnění, kterého se žalobkyni dostalo v rámci konkursu vedeného na majetek výstavce směnky (ECHO REALITY, spol. s r. o.) a které bylo zohledněno pouze ve vztahu ke třetí žalované.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „zcela nedůvodně opustil princip pasivní solidarity všech žalovaných, aniž se zabýval do důsledku tím, zda hmotně právní nárok žalobou uplatněný nezanikl v souvislosti s dohodou žalobkyně se třetí žalovanou a se čtvrtým žalovaným, která vedla k zastavení řízení v předmětné věci vůči těmto žalovaným. Dále zdůrazňuje, že „částečné plnění na závazek všech solidárně zavázaných jedním žalovaným, bylo přičítáno výlučně a jenom žalované, která za ostatní plnila“, tj. třetí žalované, přestože zmíněným plněním mělo dojít k zániku povinnosti u všech solidárních spoludlužníků. Potud poukazuje na „obecně judikaturou přijímaný výklad“ společných závazků upravených v ustanovení §511 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu dovoláním dotčeném) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání prvního žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o ponechání směnečného platebního rozkazu ve vztahu k tomuto žalovanému v platnosti, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena na závěrech, podle kterých:
1) Na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu. Účelem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je přijetí závěru, zda směnečný platební rozkaz byl vydán právem (a bude ponechán zcela nebo zčásti v platnosti) nebo zda námitky žalovaného jsou důvodné (platební rozkaz bude třeba zcela či zčásti zrušit). V řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se tak již nerozhoduje o povinnosti zaplatit směnku. Správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněný pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) V řízení, ve kterém se žalobce po žalovaných domáhá zaplacení směnky, respektive v řízení o námitkách žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu, mají žalovaní postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.) [viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 1576/2007, uveřejněného pod číslem 105/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. 29 Odo 776/2001].
Z citovaných judikaturních závěrů, na nichž nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace dovolatele, je zcela zjevné, že správnost směnečného platebního rozkazu ve vztahu k prvnímu žalovanému mohly soudy nižších stupňů posuzovat jen z pohledu včasných a odůvodněných námitek uplatněných tímto žalovaným.
Zásada obsažená v ustanovení §511 odst. 1 větě poslední obč. zák., podle níž splní-li dluh jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne, se − vzhledem absenci včasné a odůvodněné námitky prvního žalovaného v tomto směru − při posouzení, zda a v jakém rozsahu lze směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému ponechat v platnosti, neprosadí.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrady dovolatele ohledně „dohody“ mezi žalobkyní a třetí žalovanou a čtvrtým žalovaným, když odpověď na otázku, zda by taková dohoda (kdyby existovala) mohla mít dopad do poměrů dovolatele, je triviální, nehledě na možnost věřitele disponovat s pohledávkou jen vůči některému ze solidárně zavázaných dlužníků (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 1162/2006, uveřejněný pod číslem 21/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu