ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2284.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2284/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyň a) D. F., b) R. R. , a c) I. S., proti žalovaným 1) ZAJAS, spol. s r. o. , se sídlem v Mohelnici, Okružní 383/1 , PSČ 789 85, identifikační číslo osoby 46576002, 2) S. J. , a 3) Z. Z. , všem zastoupeným Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Mohelnici, Okružní 591/10, PSČ 789 85, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 184/2008, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. prosince 2012, č. j. 69 Co 449/2012-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne ze dne 31. října 2011, č. j. 9 C 184/2008-165, Okresní soud v Šumperku určil, že ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) jsou ve vlastnictví prvního žalovaného, společnosti ZAJAS, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 46576002 (dále jen „společnost“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), změnil jej ve výroku II. co do výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne 29. září 2010, č. j 69 Co 320/2010-116, zrušil rozsudek ze dne 30. března 2010, č. j. 9 C 184/2008-93, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, uzavíraje, že původní žalobkyni svědčí věcná legitimace i naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíce za to, že jsou naplněny dovolací důvody vymezené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., a navrhujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož dovolatelé nebrojí proti závěru o aktivní věcné legitimaci a naléhavém právním zájmu žalobců na požadovaném určení (tedy právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřenému v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení), může být dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahové vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatelé však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládají.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou smlouvy o převodu sporných nemovitostí, uzavřené mezi společností (jakožto prodávající) a jejím jediným společníkem a jednatelem (druhým žalovaným), resp. jejím zakladatelem (třetím žalovaným), absolutně neplatnými právními úkony pro rozpor s §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť kupní cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem a byla podstatně nižší, než kolik činila v dané době a místě cena tržní, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na uvedeném závěru nejsou způsobilé ničeho změnit ani námitky dovolatelů, podle nichž se spornými smlouvami snažili společnost „zachránit“ před úpadkem, neboť jim a jejich rodinným příslušníkům dlužila vysoké částky na poskytnutých půjčkách; absurdnost úvahy, podle které lze „zachránit“ společnost před úpadkem převodem majetku společnosti na jejího společníka a jednatele, resp. bývalého společníka, za cenu výrazně nižší, než v dané době a místě činila tržní cena, je zjevná.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyním náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. června 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu