ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2340.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2340/2014
sp. zn. 29 Cdo 180/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, proti žalovaným 1) ORIGINAL REALITY s. r. o., se sídlem v Neratovicích, Dr. E. Beneše 1181, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 27 24 42 45, 2) T. K. , 3) H. Š. a 4) ORIGINAL GROUP s. r. o., se sídlem v Neratovicích, Dr. E. Beneše 1181, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 26 16 76 03, všem zastoupeným Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 349/2012, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 451/2013-226 a o dovolání čtvrté žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 453/2013-233, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 451/2013-226 a ze dne 10. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 453/2013-233 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2013, č. j. 47 Cm 349/2012-204 a ze dne 9. října 2013, č. j. 47 Cm 349/2012-208, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 47 Cm 349/2012-68, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. května 2012, č. j. 47 Cm 349/2012-6, jímž uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 2.084.874,- Kč s 6% úrokem od 1. dubna 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.949,58 Kč a náklady řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, domáhajíce se jeho zrušení.
Odvolatelé nezaplatili soudní poplatek za odvolání a požádali (podáním ze dne 25. července 2013) o přiznání osvobození od soudních poplatků.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 451/2013-226, k odvolání druhého žalovaného potvrdil usnesení ze dne 9. října 2013, č. j. 47 Cm 349/2012-204, jímž Krajský soud v Praze druhému žalovanému nepřiznal osvobození od soudního poplatku za odvolání.
Cituje ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vycházeje z obsahu spisu, odvolací soud uzavřel, že druhý žalovaný „je osobou v produktivním věku, podniká, jeho příjmové a výdělkové možnosti nejsou limitovány žádným zdravotním či jiným omezením“. Z předloženého přiznání k dani z příjmů fyzických osob vyplývá, že za rok 2012 dosáhl příjmu ze své podnikatelské činnosti ve výši 777.315,- Kč“, kteréžto „zjištění nenasvědčuje závěru, že jeho příjmové poměry neumožňují zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 104.590,- Kč“. Navíc druhý žalovaný „zamlčel“, že je jednatelem pěti obchodních společností a následné tvrzení, že mu z výkonu těchto funkcí neplynou žádné příjmy či požitky ničím nedoložil. Konečně „nebylo osvětleno, ani to, za jakým účelem čerpal úvěr ve výši 2.477.301,- Kč, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že není dle vlastního tvrzení vlastníkem žádného majetku větší ceny“, a druhý žalovaný nedoložil − vzhledem k prohlášení, že vyčerpal všechny úspory – ani výpisy z účtů.
Vrchní soud v Praze dále k odvolání čtvrté žalované usnesením ze dne 10. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 453/2013-233, potvrdil usnesení ze dne 9. října 2013, č. j. 47 Cm 349/2012-208, jímž Krajský soud v Praze nepřiznal čtvrté žalované osvobození od soudního poplatku za odvolání.
Přitom uzavřel, že sice čtvrtá žalovaná nebyla v roce 2012 „ekonomicky aktivní a nedosáhla žádných příjmů ze své podnikatelské činnosti“, nicméně dle „připojené rozvahy“ celková hodnota aktiv společnosti k 31. prosinci 2012 činila 3.751.000,- Kč a z toho částka 1.708.000,- Kč připadala na peněžní hotovost“. I v případě, že by neobstálo zjištění soudu prvního stupně vztahující se k vlastnictví obchodních podílů čtvrté žalované ve čtyřech (v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně označených) společnostech, nelze dovodit, že by úhrada soudního poplatku za odvolání ve výši 104.590,- Kč nebyla v možnostech čtvrté žalované“.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze (č.l. 226) podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že při řešení procesní otázky (výkladu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud (a soud prvního stupně) nerespektoval závěry formulované v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 a sp. zn. 32 Cdo 1180/2013 (jde o usnesení ze dne 18. září 2013 a ze dne 8. října 2013).
Zdůrazňuje, že soudy měly při rozhodování vycházet „z objektivního nedostatku finančních prostředků dovolatele, který se nesmí stát překážkou přístupu k soudu“.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze (č. l. 233) podala čtvrtá žalovaná dovolání, majíc je za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. a akcentujíc, že právní posouzení věci odvolacím soudem neodpovídá závěrům přijatým Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (jde o usnesení ze dne 17. července 2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“) a ve výše označených usneseních sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 a sp. zn. 32 Cdo 1180/2013.
Dovolatelka poukazuje na své majetkové poměry, jakož i na výši soudního poplatku za odvolání, přičemž dovozuje, že rozhodnutím odvolacího soudu jí byl znemožněn přístup k soudu.
Dovolání druhého žalovaného a čtvrté žalované jsou přípustná podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o (ne)splnění podmínek vyžadovaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. pro (byť jen částečné) osvobození od soudních poplatků, nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že již v R 99/2013 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož:
„Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953)“.
Dále je judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12 a ze dne 2. října 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08).
2) Zájem státu na vymožení částky odpovídající soudnímu poplatku nemůže dosáhnout intenzity zájmu účastníka řízení na přístup k soudu; to je ostatně zřejmé i ze samotného poslání právní úpravy individuálního osvobození od soudních poplatků (srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. srpna 2013, sp. zn. I. ÚS 731/2013).
3) Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. V této souvislosti je nutno vycházet z objektivní nemožnosti účastníka řízení splnit předpokládanou poplatkovou povinnost v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem účastníka za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaného soudního poplatku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, včetně tam obsažených odkazů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2004, sp. zn. 5 Ads 11/2004 a ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As 23/2009).
4) Výše „základního kapitálu“ společnosti s ručením omezeným sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je hodnota obchodních podílů představujících účast jednotlivých společníků na společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 440/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2006, pod číslem 37).
Ke shora uvedenému Nejvyšší soud doplňuje, že bez dalšího nelze akceptovat ani argumentaci odvolacího soudu (vztahující se ke druhému žalovanému) ohledně účelu čerpání úvěru či nedoložení výpisů z účtu (při současném prohlášení druhého žalovaného o neexistenci úspor), ani závěr odvolacího soudu (ohledně čtvrté žalované) založený na „hodnotě aktiv ke dni 31. prosince 2012“. V případě druhého žalovaného dále odvolací soud zcela pominul výši výdajů vynaložených druhým žalovaným na dosažení příjmu z podnikatelské činnosti (zvažoval jen příjmy samotné). Jde-li o poměry čtvrté žalované, je zcela zjevné, že vzhledem k časovému odstupu mezi 31. prosincem 2012 a okamžikem vzniku poplatkové povinnosti čtvrté žalované [respektive datem vydání usnesení soudu prvního stupně (při absenci tvrzení o změně poměrů v době mezi vydáním usnesení soudů nižších stupňů)] ztrácí údaj o výši aktiv, včetně peněžní hotovosti (navíc ve spojení s absencí jakékoli zmínky o pasivech) vypovídací hodnotu pro posouzení, zda čtvrtá žalovaná splňuje předpoklady pro (byť jen částečné) osvobození od soudních poplatků.
Jelikož dovoláním napadená usnesení odvolacího soudu z pohledu výše citovaných závěrů neobstojí, Nejvyšší soud tato usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které neobstála rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu