ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2499.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 2499/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Z. W. , proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , advokátovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví žalobkyně a o zaplacení pokuty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 20/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014, č. j. 11 Cmo 64/2013-120, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014, č. j. 11 Cmo 64/2013-120, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2013, č. j. 74 Cm 20/2011-76, z důvodu (částečného) zpětvzetí žaloby zastavil řízení v části o nahrazení projevu vůle žalovaného učinit prohlášení vlastníka budovy (výrok I.), o nahrazení projevu vůle žalovaného učinit vůči žalobkyni nabídku na bezúplatný převod „jednotek“ do vlastnictví (výrok II.), a o zaplacení ve výroku blíže specifikované smluvní pokuty (výrok III.), zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví žalobkyně ve znění uvedeném ve výroku (výrok IV.), zamítl žalobu o zaplacení 100,- Kč za každý den prodlení od 1. listopadu 2010 až do 8. února 2011 včetně úroku z prodlení specifikovaného ve výroku (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.) a o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok VII.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobkyně je členkou Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00033243 (dále jen „družstvo“), a nájemkyní bytové jednotky č. 1345/123 ve čtvrtém nadzemním podlaží domu v P., který je ve vlastnictví družstva (dále jen „předmětný byt“).
2) Žalobkyně splňuje podmínky stanovené v §23 a §24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), pro bezúplatný převod předmětného bytu (včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemcích) do jejího vlastnictví.
3) Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, Městský soud v Praze zjistil úpadek družstva, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
4) Dne 27. května 2011 žalovaný učinil žalobkyni nabídku k uzavření smlouvy o převodu předmětného bytu do jejího vlastnictví podle §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Žalobkyně tuto nabídku přijala, nesouhlasila však s ujednáním o výši odměny a náhrady nákladů insolvenčního správce (žalovaného), které bylo součástí návrhu smlouvy.
5) Ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně s žalovaným nedohodli na výši odměny a náhrady nákladů žalovaného a tyto nebyly určeny ani rozhodnutím insolvenčního soudu; odměna ani náhrada nákladů nebyla tudíž dosud žalobkyní žalovanému uhrazena.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný splnil svou povinnost učinit žalobkyni nabídku podle §285 odst. 4 insolvenčního zákona a že „měl a má dostatek vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu bytové jednotky“. Jak ovšem plyne z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011, sen. zn. 2 VSPH 91/2011, uveřejněného pod číslem 134/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 134/2011“), zákon podmiňuje nárok žalobkyně na převod bytu tím, že zaplatí žalovanému jak náklady, jež si vyžádají všechny k převodu potřebné úkony insolvenčního správce, tak odměnu za toto „zpeněžení“ majetkové podstaty. Insolvenční správce přitom není oprávněn (a to ani zálohově) hradit náklady spojené s převodem bytu z majetkové podstaty, proto je nezbytné, aby je žalobkyně uhradila předem. Jelikož tak žalobkyně dosud neučinila, nemůže na ni žalovaný bezúplatně převést vlastnické právo k předmětnému bytu; kdyby tak učinil, porušil by tím dle názoru soudu právě §285 odst. 4 insolvenčního zákona. Nárok žalobkyně je tudíž „předčasný a nedůvodný“, uzavřel soud prvního stupně.
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV., V. a VI. a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud uvedl, že ve skutkově a právně obdobných věcech – jak je mu známo z jeho rozhodovací činnosti – Vrchní soud v Praze již shodně rozhodl o výši odměny insolvenčního správce a náhrady nákladů za úkony spojené s převodem bytových jednotek ve vlastnictví družstva, „takže již lze o žalobě rozhodnout“. Protože žalobkyně neučinila součástí navrhované smlouvy (tedy i součástí petitu) odměnu insolvenčního správce a „ani ji zřejmě dosud nezaplatila, je třeba dát žalobkyni časový prostor, aby uvedenou podmínku bezplatného převodu buď zaplacením splnila, nebo ji učinila součástí smlouvy o bezplatném převodu jednotky do jejího vlastnictví“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel především brojí proti tomu, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně „s nevysloveným odkazem na §154 odst. 1 o. s. ř.“ zrušil, neboť „žaloba již zřejmě předčasná není, nebo brzy nebude“. Dovolatel nesouhlasí s tím, že nárok, který v době podání žaloby neexistoval a ani existovat nemohl, avšak (teoreticky) vznikne teprve v průběhu odvolacího řízení téměř tři roky po podání žaloby, by měl být považován za řádně uplatněný, se všemi negativními důsledky pro žalovaného. Takový postup dle dovolatele odporuje základním principům sporného řízení, a to tím spíše, závisí-li posouzení předčasnosti žaloby na stranami sporu neovlivnitelných okolnostech (v projednávané věci na rozhodovací praxi téhož soudu v obdobných věcech).
V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že žalobkyně v době rozhodování odvolacího soudu úhrady dle §285 odst. 4 insolvenčního zákona insolvenčnímu správci nezaplatila, dokonce ani insolvenčním soudem nebyla pravomocně stanovena jejich výše; napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na pouhé spekulaci, že k tomu v budoucnu dojde. Z důvodů R 134/2011 přitom plyne, že dojde-li k přijetí nabídky převodu s výhradou určení výše odměny a náhrady nákladů insolvenčního správce, je nutno stanovit jejich výši soudním rozhodnutím, neboť insolvenční správce nemůže hradit uvedené náklady z majetkové podstaty dlužníka, a tím ji dále zatížit. Tyto výdaje by již nemusely být kompenzovány, čímž by došlo k neodůvodněnému poškození věřitelů ve prospěch členů družstva (dlužníka).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení v dovolání předestřených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z §154 odst. 1 o. s. ř. plyne, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Podle §167 odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Z §211 o. s. ř. se podává, že pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Podle §285 odst. 4 insolvenčního zákona (s ohledem na den nabytí právní moci usnesení o prohlášení konkursu na majetek družstva ve znění účinném do 8. června 2009, tj. naposledy ve znění zákona č. 458/2008 Sb.) platilo, že insolvenční správce je při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního právního předpisu. Byty a nebytové prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem fyzických osob – členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle §23 odst. 1 a 3 a §24 zákona o vlastnictví bytů musí insolvenční správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Insolvenční správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí insolvenční správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto případech již nepoužijí.
Dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že k případné změně skutkových okolností v projednávané věci nastalé po podání žaloby nelze přihlédnout. Soud při zjišťování skutkového stavu věci bere v úvahu nejen skutečnosti, které tu byly před zahájením řízení a v době jeho zahájení, ale přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku (154 odst. 1 o. s. ř.). K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu důvody rozsudku ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, usnesení ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001, a rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněných pod čísly 27/2000, 25/2003 a 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tato zásada platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.).
Proto, došlo-li by ke stanovení výše úhrad podle §285 odst. 4 insolvenčního zákona a k jejich úhradě žalobcem (členem družstva) až po zahájení řízení, nicméně ještě před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé, soud by měl v případě nečinnosti insolvenčního správce žalobě o nahrazení projevu jeho vůle vyhovět.
Dovolání je přesto důvodné.
V R 134/2011 (soudem prvního stupně i dovolatelem přiléhavě citovaném) a taktéž v usnesení ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 783/2014 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách), Vrchní soud v Praze formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož náklady spojené s bezplatným převodem bytů a nebytových prostor z majetkové podstaty má oprávněná osoba uhradit insolvenčnímu správci předem.
Z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného usnesení se přitom podává, že ke stanovení výše úhrad podle §285 odst. 4 insolvenčního zákona a k jejich úhradě žalovanému v době vydání usnesení odvolacího soudu nedošlo. Z §154 odst. 1 o. s. ř. (aplikovaného přiměřeně dle §167 odst. 2 o. s. ř.) pak plyne, že žaloba byla v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu nadále předčasná a že závěr odvolacího soudu, podle něhož „již lze o žalobě rozhodnout“, neboť v mezidobí došlo k rozhodnutí o stanovení výše úhrad insolvenčnímu správci v obdobných věcech, není správný. Existence rozhodnutí o výši úhrad v jiných, byť obdobných, věcech (v řízeních vedených mezi jinými členy družstva a žalovaným insolvenčním správcem) není pro posouzení důvodnosti žaloby v projednávané věci rozhodná.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu