ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2685.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 2685/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, proti žalované KVS Trading s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Smíchově, náměstí 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 28100425, zastoupené JUDr. Janem Rothem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Soukenická 2082/7, PSČ 110 00, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 74/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2015, č. j. 91 Co 478/2014-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. června 2014, č. j. 21 C 74/2013-134, zastavil řízení „pro úrok z prodlení z částky 100.000 Kč od 28. října do 19. února 2013“ (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci 100.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 20. února 2013 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovoláním otevřené otázky „neplatnosti smlouvy o tichém společenství z důvodu chybějícího podpisu druhého jednatele žalované společnosti“ a „právních následků chybějícího souhlasu valné hromady společnosti s uzavřením smlouvy o tichém společenství“ nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejich posouzení odvolací soud (jenž žalobu zamítl proto, že žalobce neprokázal poskytnutí vkladu tichého společníka ve výši 100.000 Kč, a nemůže se tudíž domáhat jeho vrácení) své rozhodnutí nezaložil.
Pouze na okraj pak Nejvyšší soud – s ohledem na právní názory vyslovené dovolatelem – dodává, že jedná-li jménem společnosti s ručením omezeným jediný jednatel, ačkoliv podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku museli jménem společnosti jednat (uzavřít smlouvu) dva jednatelé, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněný pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 51, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 24. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3191/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013 (označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu), anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 2928/14 (dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). K nesprávnosti názoru, podle něhož postačovalo, že druhý jednatel smlouvu podepsal „za sebe“ (jako fyzická osoba – strana smlouvy), srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3739/2011.
Přípustným dovolání nečiní ani „otázka neuvedení vlastní verze skutkového děje ze strany žalované stran poskytnuté částky ve výši 195.000 Kč“. Dovolatel tvrdil, že žalované poskytl půjčku ve výši 195.000 Kč, která byla splatná „na požádání“, a že „100.000 Kč použil k započtení“. Odvolací soud však uzavřel, že „i kdyby žalobce měl pohledávku způsobilou k započtení, neprokázal, že k započtení skutečně došlo, a tedy že jeho závazek zaplatit vklad 100.000 Kč zanikl“. Za této situace nelze než uzavřít, že na řešení dovolatelem otevřené otázky napadené rozhodnutí nespočívá a její zodpovězení by se nemohlo promítnout v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím.
Napadené rozhodnutí pak Nejvyšší soud neshledává – oproti mínění dovolatele – ani nepředvídatelným či překvapivým, neboť otázka poskytnutí vkladu ve výši 100.000 Kč byla posuzována jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím (srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2015, sen. zn. 29 ICdo 7/2015, uveřejněného pod číslem 60/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu