ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2970.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2970/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) RNDr. G. V. a b) Ing. O. V. , obou zastoupených JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 186/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva , se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2012, č. j. 10 Cmo 78/2011-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.904 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č. j. 196 Cm 186/2009-44, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobci (RNDr. G. V. a Ing. O. V.) domáhali vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) vyloučení ve výroku označených bytových jednotek, (nebytové) jednotky a odpovídajícího podílu ke společným částem budov a pozemků (dále jen „bytové jednotky“) z majetkové podstaty dlužníka (body I. a III. výroku) a uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 11.880 Kč (bod IV. výroku).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobců potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11.520 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §225, §229 odst. 3, §246 a §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a ustanovení §23 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle kterého žalobci v řízení neprokázali, že jim svědčí takové právo k bytovým jednotkám, které vylučuje jejich zařazení do soupisu majetkové podstaty.
Přitom zdůraznil, že námitky žalobců, podle nichž jsou nájemci bytových jednotek a mají jako členové dlužníka nárok na bezúplatný převod bytových jednotek do jejich vlastnictví podle ustanovení §23 a násl. zákona o vlastnictví bytů, důvodem pro vyloučení bytových jednotek ze soupisu majetkové podstaty být nemohou. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka totiž přešlo na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníkovi, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Jelikož dlužník do rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs, nesplnil povinnost vyplývající z ustanovení §23 a násl. zákona o vlastnictví bytů a nepřevedl na žalobce vlastnické právo k bytovým jednotkám, přešla tato povinnost na žalovaného. Dlužník, který pozbyl oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, uvedené povinnosti již dostát nemůže.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně „v plném rozsahu“) podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popř. zamítnout maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud však v poměrech dané věci důvod připustit dovolání nemá, když otázky formulované dovolateli (ve vztahu k oprávněnosti soupisu bytových jednotek do majetkové podstaty dlužníka ve vazbě na ustanovení §207 a §285 odst. 4 insolvenčního zákona a §322 o. s. ř.) již zodpověděl v usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněném pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo vydáno v insolvenčním řízení téhož dlužníka a vypořádávalo se s argumenty obdobnými těm, jež uplatňují dovolatelé v nyní projednávané věci). V tomto usnesení (na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit) Nejvyšší soud uzavřel, že:
1) Pravidlo obsažené v ustanovení §207 odst. 1 části věty před středníkem insolvenčního zákona (o tom, že do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí) je normou, jejímž prostřednictvím insolvenční zákon odkazuje na příslušná ustanovení občanského soudního řádu (ale i jiných předpisů vydaných na poli práva exekučního), která vylučují postih určitého majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Typickým příkladem takových ustanovení pak jsou (byť nikoli výlučně) ustanovení §321 a §322 o. s. ř. (srov. i §268 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
2) V insolvenčních souvislostech je však třeba mít na zřeteli, že insolvenční zákon může obsahovat (a též obsahuje) ustanovení, jež dovolují postih majetku v insolvenci i tam, kde je exekuční postih téhož majetku vyloučen.
3) Jinak řečeno, odkaz na exekuční úpravu vylučující postih určitého majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, obsažený v §207 odst. 1 části věty před středníkem insolvenčního zákona, se jako důvod pro vyloučení (vynětí) takového majetku z majetkové podstaty dlužníka neuplatní, jestliže insolvenční zákon má zvláštní úpravu, která zpeněžení takového majetku připouští (insolvenční zákon jako lex specialis má v takovém případě přednost). Takovou zvláštní úpravou pak je právě úprava obsažená v §285 odst. 4 insolvenčního zákona, která předepisuje postup, při jehož dodržení takový majetek může být zpeněžen. Skutečnost, že jde o úpravu týkající se (jen) zpeněžení majetku dlužníka v konkursu, význam nemá, neboť stejně se postupuje v těch případech, kdy se dlužníkův úpadek řeší oddlužením zpeněžením majetkové podstaty (§408 insolvenčního zákona) a v těch případech, kdy se dlužníkův úpadek řeší reorganizací.
4) V každém případě však skutečnost, že insolvenční zákon připouští (při dodržení postupu upraveného v §285 odst. 4) zpeněžení majetku, o jehož vynětí dlužník žádá, logicky ústí v závěr, že jde o majetek, který do majetkové podstaty dlužníka patří (má do ní být sepsán) a u kterého důvody k vynětí dle §226 odst. 1 insolvenčního zákona dány nejsou.
S těmito závěry je přitom dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (co do úsudku, že bytové jednotky měly být do majetkové podstaty dlužníka zahrnuty) v souladu.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrady dovolatelů, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil námitku podjatosti soudce rozhodujícího věc v prvním stupni. Jejím prostřednictvím totiž dovolatelé z obsahového hlediska uplatňují tzv. zmatečnostní vadu řízení dle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. září 2012), která podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100 Kč (k určení výše odměny za zastupování advokátem ve sporu o vyloučení věcí z majetkové podstaty srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2650/2011), dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 504 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 2.904 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu