ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3472.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 3472/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně MIDESTA, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27 68 50 98, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) ORIGINAL GROUP s. r. o., se sídlem v Neratovicích, Dr. E. Beneše 1181, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 26 16 76 03, 2) H. Š. a 3) T. K., všem zastoupeným Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 9/2011, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 115/2014-291, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 22 Cm 9/2011-148, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. května 2011, č. j. 22 Cm 9/2011-14, jímž žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 1.199.699,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2010 od zaplacení, směnečnou odměnu 3.999,- Kč a náklady řízení (výrok I.) a žalovaným „spolu s vedlejším účastníkem“ uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů námitkového řízení částku 360,- Kč.
V odůvodnění rozsudku (mimo jiné) uvedl, že podáním ze dne 7. prosince 2012 „subjekt ESTATE management Ltd., Mahé, jednající ředitelem společnosti“, zaslal návrh na vstup vedlejšího účastníka „vedle“ první žalované, a to z důvodu, že „podepsaná společnost vlastní 50% podíl ve společnosti první žalované a má silný zájem na výsledku tohoto sporu“. Návrh byl doručen do podatelny soudu prvního stupně faxem 12. prosince 2012 v 9:00 hodin. Cituje ustanovení §93 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen“o. s. ř.“), soud prvního stupně dovodil, že „návrh vedlejšího intervenienta neobsahuje základní předpoklad přípustnosti vedlejšího účastníka do řízení“, pročež „k tomuto nezpůsobilému návrhu nepřihlížel a považoval jej pouze za obstrukci“.
Usnesením ze dne 11. března 2013, č. j. 22 Cm 9/2011-155, soud prvního stupně opravil výrok rozsudku ze dne 12. prosince 2012 o nákladech řízení tak, že k náhradě nákladů námitkového řízení žalobkyni jsou povinni (jen) žalovaní.
Přitom s odkazem na ustanovení §164 o. s. ř. zdůraznil, že „z obsahu protokolu vyplývá, že až do vyhlášení rozsudku, a to konkrétně výroku o náhradě nákladů řízení soud s vedlejším účastníkem na straně první žalované nepočítal“, návrh na vstup vedlejšího účastníka „neakceptoval z důvodu absence právního zájmu na straně vedlejšího účastníka na výsledku soudního řízení“ a při vyhlašování rozsudku se dopustil omylu - zřejmé nesprávnosti.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných usnesením ze dne 30. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 115/2014-291, (opravné) usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 700/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 49/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovodil, že „z obsahu odvolání neplyne, že by žalovaní jakkoli explicitně brojili proti závěru soudu prvního stupně ohledně důvodů opravy dříve uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníku solidárně s nimi. Svou odvolací argumentaci staví toliko na tvrzení, že soud prvního stupně pochybil, pokud s vedlejším účastníkem vůbec nejednal (nepřiznal mu toto procesní postavení). Důvodnost své opravy přitom soud prvního stupně vystavil právě na omylu (zjevné nesprávnosti) zařazení vedlejšího účastníka řízení do výroku o nákladech řízení na jejich straně. Správnost jeho procesního postupu (napadeného odvoláním) však nemůže být předmětem odvolacího přezkumu (nemůže zahrnovat věcné důvody v podobě zatížení řízení vadou spočívající v absenci rozhodnutí o přípustnosti vedlejšího účastenství) v tomto řízení“.
Samotná skutečnost, že šlo v souzené věci o zřejmou nesprávnost – pokračoval odvolací soud – plyne z porovnání obsahu protokolu o jednání (č. l. 140-143), při kterém byl opravovaný rozsudek vyhlášen s textem výroku následně vyhlášeného rozsudku (č. l. 144). Z průběhu ústního jednání, jak je zachyceno ve zmíněném protokolu, je zřejmé, že soud prvního stupně vůbec s vedlejším účastníkem jednat nehodlal, nicméně v rozporu s tím jej zařadil do výroku o náhradě nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, majíce za to, že „dovolací soud jinak posoudí otázku platnosti vstupu vedlejšího účastníka ve sporu“. Nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů a odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1484/2001 (jde o usnesení ze dne 13. prosince 2001), podle něhož se vedlejší účastník stává účastníkem řízení okamžikem, kdy soudu dojde jeho sdělení, že vstupuje na straně některého z účastníků do řízení, nebo kdy toto sdělení učiní ústně do protokolu“.
Dovolatelé akcentují, že soud prvního stupně „neposkytl možnost vedlejšímu účastníku se ve věci vyjádřit a nebylo s ním jednáno jako s účastníkem“, v důsledku čehož je řízení postiženo „právní vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; odvolací soud pak pochybení soudu prvního stupně nenapravil a pouze zopakoval jeho argumentaci.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak, jsa vázán vymezeným důvodem dovolání (§241a odst. 3 a §242 odst. 3 o. s. ř.), proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky „platnosti vstupu vedlejšího účastníka“ do řízení (tj. na výkladu ustanovení §93 o. s. ř.) nespočívá, přičemž dovolatelé − jak je zřejmé z obsahu dovolání – nezpochybňují splnění předpokladů pro opravu výroku rozhodnutí podle ustanovení §164 o. s. ř.
Navíc nelze přehlédnout, že základ dovolací argumentace spočívá v tom, že soud prvního stupně neposkytl vedlejšímu účastníku možnost se ve věci vyjádřit a nebylo s ním jako „s účastníkem“ jednáno, tj. dovolatelé namítají, že soudy nižších stupňů porušily nikoli jejich procesní práva, nýbrž práva „vedlejšího účastníka“, jenž měl navíc vystupovat (jen) na straně první žalované.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu