ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4226.2014.1
29 Cdo 4226/2014-
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně ZKL Klášterec nad Ohří, akciová společnost , se sídlem v Klášterci nad Ohří, Nádražní 214, PSČ 431 51, identifikační číslo osoby 00152552, zastoupené JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, PSČ 628 00, proti žalované INJURED s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 47534346, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o vydání věcí, práv a jiných majetkových hodnot, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 67/2005, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 13 Cmo 32/2013-878, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 13 Cmo 32/2013-878, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. srpna 2013, č. j. 45 Cm 67/2005-863, zastavil řízení podle §96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro zpětvzetí žaloby (výrok I.), a rozhodl, že se žalobkyni ani žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.).
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalované změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 30.168,- Kč (první výrok), a dále žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.239,- Kč (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že při stanovení výše náhrady nákladů řízení vyšel z toho, že se původní žalobce JUDr. Jiří Kadeřábek jako správce konkursní podstaty ZKL Klášterec, a. s., domáhal žalobou vůči žalované vydání podniku podle §18 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), do podstaty, takže dle jeho názoru šlo o incidenční spor, podobně jako je tomu u sporu o pravost, výši či pořadí přihlášené pohledávky.
Při určování výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto odvolací soud postupoval podle §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 pak podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o §237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že žalobkyni zaváže zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 738.623,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 36.844,50 Kč.
Dovolatelka namítá nesprávnost výše jí přiznané náhrady nákladů řízení vypočtené odvolacím soudem, jež je podle ní způsobena nesprávnou aplikací §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. ledna 2013), resp. §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. prosince 2012) na danou věc.
Podle dovolatelky předmětný spor nebyl incidenčním sporem, neboť se správce konkursní podstaty domáhal vydání podniku stejným způsobem, jakým by postupovala žalobkyně nebýt konkursu, což ostatně žalobkyně po zrušení konkursu splněním nuceného vyrovnání skutečně činila. Šlo o stejnou situaci, jako když správce konkursní podstaty (insolvenční správce) vymáhá po dlužnících úpadce (dlužníka) pohledávky či se domáhá vydání třetími osobami zadržených věcí či vyklizení nemovitostí. Žádný z takových soudních sporů není incidenčním sporem, a to ani podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ani podle zákona o konkursu a vyrovnání, uvádí dovolatelka.
Pouhá skutečnost, že žalobu podal správce konkursní podstaty, nezakládá incidenční povahu daného sporu; odvolací soud proto dle názoru dovolatelky aplikoval na danou věc §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, nesprávně.
Použití §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, pro stanovení tarifní hodnoty u úkonů učiněných do uvedeného data pak podle dovolatelky „nemá jediného rozumného důvodu“, neboť žaloba o vydání věci není žalobou určovací, nýbrž žalobou o plnění.
Odvolací soud měl při výpočtu sazby mimosmluvní odměny za všechny úkony právní služby poskytnuté v dané věci aplikovat §8 odst. 1 advokátního tarifu, uzavírá dovolatelka.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť otázka, zda spor, ve kterém se správce konkursní podstaty domáhá proti nabyvateli podniku úpadce vydání (vrácení) podniku do podstaty úpadce, je sporem vyvolaným konkursem, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Dovolání je i důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že závěr, podle něhož se při rozhodování o náhradě nákladů řízení poté, kdy byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem, určí odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (za mnohá rozhodnutí srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012 platilo, že není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Z §8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. ledna 2013 plyne, že není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.
Podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012 platilo, že částka 25.000,- Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Z §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. ledna 2013 se podává, že částka 50.000,- Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízení v otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení.
Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého spor, v němž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, není sporem vyvolaným konkursním řízením, tj. incidenčním sporem (srov. bod XXV. stanoviska, str. 191 /363/).
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě rozhodnutí; za mnohá srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001 uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jež je veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách), v němž Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že spor, v němž se správce konkursní podstaty úpadce domáhá po správci daně toho, aby do konkursní podstaty vrátil (zaplatil) nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, není sporem vyvolaným konkursem (dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 22/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2007, pod číslem 50).
Obdobně tak i spor v projednávané věci, ve kterém se žalobkyně (dříve správce její konkursní podstaty) domáhá vydání věcí, práv a jiných majetkových hodnot (podniku), není sporem vyvolaným konkursním řízení, tj. incidenčním sporem. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani to, že podnik žalobkyně byl prodán smlouvou podle §27a ZKV.
Dovolatelce lze přitakat i v tom, že by v projednávané věci nešlo o incidenční spor ani v poměrech insolvenčního zákona. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, sp. zn. 15 Cmo 53/2009, uveřejněného pod číslem 115/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se podává, že incidenční spory jsou taxativně uvedeny v §159 odst. 1 insolvenčního zákona. Spor mezi insolvenčním správcem a tím, kdo protiprávně zadržuje majetek patřící do majetkové podstaty dlužníka, v něm uveden není, a ani v jiných ustanoveních insolvenčního zákona či jiného zákona není tento spor označen jako spor incidenční. Na takový spor se proto aplikuje §159 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož pro jiné spory, jejichž účastníkem je insolvenční správce, nelze ustanovení o incidenčních sporech použít, i když probíhají za trvání insolvenčního řízení.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že řízení v projednávané věci není „obdobným řízením“ řízení insolvenčnímu ve smyslu §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. ledna 2013; odvolací soud jej na danou věc aplikoval nesprávně.
Z uvedeného plyne, že daná věc není ani věcí obdobnou sporu o pravost, výši či pořadí přihlášené pohledávky. Poukaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněné pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je proto nepřiléhavý a z něj dovozená aplikace §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, je nesprávná.
Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny za jednotlivé úkony právní služby se v dané věci stanoví podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, v rozhodném znění.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. března 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu