ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4227.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4227/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích, č.p. 169, PSČ 679 76, proti žalovaným 1) Ing. Z. C. , zastoupenému JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U hrušky 63/8, PSČ 150 00, 2) JUDr. V. H. , zastoupenému JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4a, PSČ 147 00 a 3) Ing. M. Z. , zastoupenému JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U hrušky 63/8, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 107/2004, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2014, č. j. 12 Cmo 79/2014-645, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 30 Sm 141/2003-64, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 85.762.022,53 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení, odměnu ve výši 285.873,40 Kč a náhradu nákladů řízení. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní námitky.
Soud prvního stupně k projednání námitek žalovaných nařídil jednání na den 2. června 2005, přičemž před zahájením jednání vzal žalobce žalobu zpět, a to co do částky 70.762.022,53 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení a tomu odpovídající odměny ve výši 235.873,40 Kč s tím, že nadále setrval na žalobě v rozsahu částky 15.000.000,- Kč „s odpovídajícím 6% úrokem a příslušnou odměnou“.
O tomto dispozitivním úkonu žalobce rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. června 2005, č. j. 30 Cm 107/2004-107, tak, že směnečný platební rozkaz v rozsahu částky 70.762.022,53 Kč s 6% úrokem od 1. června 2000 do zaplacení a odměny ve výši 235.873,40 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), dále rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. července 2014, č. j. 12 Cmo 79/2014-645, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž s odkazem na ustanovení §96 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zdůraznil, že k částečnému zpětvzetí žaloby nebylo třeba souhlasu žalovaných, nehledě na to, že druhý žalovaný byl jednání osobně přítomen a žádné výhrady k částečnému zpětvzetí žaloby ani nevznesl. K námitce druhého žalovaného „stran nesprávného postupu soudu prvního stupně, který mu usnesení doručil až poté, co byl ve věci vydán rozsudek“, uvedl, že „usnesení bylo druhému žalovanému doručováno poté, co soud o zpětvzetí rozhodl. Při doručování však došlo k pochybení a usnesení bylo nutno řádně doručit, neboť právní moc tohoto usnesení podmiňuje možnost projednání odvolání druhého žalovaného proti rozsudku ve věci“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1) „Je usnesení o zastavení řízení procesním úkonem soudu prvního stupně pouze přípravného charakteru, tedy úkonem, který je soud prvního stupně jinak oprávněn činit dle §208 - 210 o. s. ř., a to za předpokladu, že toto zastavení není kryto zpětvzetím návrhu po vydání rozhodnutí“?
2) „Je soud prvního stupně oprávněn rozhodnout o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu i poté, co již rozhodl ve věci samé, ačkoli byl návrh vzat zpět před vydáním takového rozhodnutí? Je přípustné, aby soud i v takovémto případě aplikoval ustanovení §96 odst. 2 o. s. ř., ačkoli měl postupovat v řízení dle §96 odst. 1 o. s. ř.? Je soud prvního stupně oprávněn sám napravit své zmatečné rozhodnutí, které bylo vydáno, ačkoli byl již návrh na zahájení řízení vzat zpět“?
3) „Jak má odvolací soud postupovat, pokud soud prvního stupně svým rozhodnutím poté, co bylo proti němu podáno odvolání, změní předmět řízení, respektive rozhodne o právech a povinnostech, jež byly předmětem původního, odvoláním napadeného rozhodnutí, odlišně, aniž by k tomu měl zákonný podklad v §96 odst. 2 o. s. ř.“?
Dovolatel popisuje průběh řízení před soudy nižších stupňů a upozorňuje na nesprávný postup při doručování jednotlivých rozhodnutí vydaných (a doručovaných) v době, kdy v řízení nebyl zastoupen (plnou moc k zastupování JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem, datovanou 13. června 2008, druhý žalovaný soudu doručil až 1. srpna 2008, viz č. l. 415 až 422). Současně poukazuje na skutečnost, že v době po vydání usnesení ze dne 2. června 2005 soud prvního stupně ve věci samé opakovaně rozhodoval, přičemž rozsudkem ze dne 16. srpna 2012, č. j. 30 Cm 107/2004-559, ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému směnečný platební rozkaz v platnosti.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání druhého žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že v poměrech dané věci žalobce vzal částečně žalobu zpět dříve, než začalo jednání, v důsledku čehož – jak správně uvedl odvolací soud – by ani případný nesouhlas druhého žalovaného s částečným zpětvzetím žaloby neměl žádný význam (srov. ustanovení §96 odst. 3 a 4 o. s. ř., jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 30 Cdo 777/2002 a ze dne 28. července 1999, sp. zn. 22 Cdo 233/99).
Skutečnost, že v poměrech dané věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. srpna 2012, č. j. 30 Cm 107/2004-559, ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému (bez jakéhokoli omezení) v platnosti, na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nic nemění, když soud prvního stupně o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení rozhodl již usnesením ze dne 2. června 2005 a časový odstup mezi tímto datem a datem vydání (dovoláním napadeného) rozhodnutí odvolacího soudu, byl zapříčiněn nesprávným postupem soudu prvního stupně při doručování usnesení ze dne 2. června 2005 druhému žalovanému. Současně je z obsahu spisu zjevné, že proti výše zmíněnému rozsudku ze dne 16. srpna 2012 podal druhý žalovaný odvolání, o němž odvolací soud dosud nerozhodl.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že vada v doručení se netýká usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 6 Cmo 181/2004-57, jímž odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 24. března 2004, č. j. 30 Sm 141/2003-47, kterým Městský soud v Praze připustil, aby do řízení na místo žalobkyně (České konsolidační agentury) vstoupila do řízení společnost AB - CREDIT a. s. (viz doklad o doručení u č. l. 59).
Na řešení (dalších) dovolatelem otevřených „otázek“ právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení (ve vztahu ke druhému žalovanému) končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu