ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4610.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4610/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, proti žalovaným 1) Ing. J. Z., 2) J. Z., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2346/11, PSČ 130 00 a 3) A. S., zastoupené JUDr. Davidem Termerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 156/24, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 225/2006, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2014, č. j. 5 Cmo 372/2013-500, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Třetí žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 58.854,40 Kč, do tří od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. července 2014, č. j. 5 Cmo 372/2013-500, k odvolání třetí žalované potvrdil rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 30 Cm 225/2006-355, ve znění usnesení ze dne 5. února 2014, č. j. 30 Cm 225/2006-486, jímž Městský soud v Praze ponechal ve vztahu ke třetí žalované v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. ledna 2004, č. j. Sm 693/2002-18, ve znění usnesení ze dne 31. srpna 2005, č. j. Sm 693/2002-85, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili tehdejší žalobkyni (České konsolidační agentuře) částku 10.032.873,64 Kč s 6% úrokem od 26. září 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 33.442,91 Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení čl. I. §11 odst. 2 a §77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) a odkazuje na výsledky provedeného dokazování – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o převzetí dluhu ze dne 17. prosince 1998, [jde o smlouvu uzavřenou mezi původním dlužníkem a výstavcem směnky, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), společností ZEMAN & ZEMAN, spol. s r. o. (dále jen „výstavce“) a společností Z + Z, a. s. jako přebírajícím dlužníkem (dále jen „společnost“), na základě které mělo dojít (mimo jiné) i ke změně v osobě dlužníka spornou směnkou zajištěné pohledávky], je absolutně neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jelikož „byla uzavřena za okolností, v nichž bylo v trestním řízení shledáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele“ (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. září 2003, sp. zn. 3 T 79/2002, kterým byl první žalovaný (pravomocně) uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele.
Za této situace – pokračoval odvolací soud – nedošlo ke změně dlužníka směnkou zajištěné pohledávky a procesní obrana třetí žalované, založená právě na argumentaci, podle níž sporná směnka zajišťovala pohledávku za původním dlužníkem (výstavcem) a nikoli novým dlužníkem (společností), není opodstatněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uvádějíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi odvolacího soudu zodpovězeny, a to:
1) „Zda je možné vykládat obsah konkludentně uzavřené dohody v souvislosti s podpisem blankosměnky a dohody o vyplňovacím právu zužujícím a formalistickým způsobem, tj. tak, že sice zahrnuje zákaz platného převedení závazku na třetí osobu (v takovém případě nelze směnku vyplnit, resp. ji uplatnit, resp. směnečný závazek zaniká), ale nezakazuje pod touto sankcí převod podnikatelské činnosti a majetku dlužníka na třetí osobu“?
2) „Zda je z hlediska předvídatelnosti soudního rozhodnutí, z hlediska právní jistoty účastníků právních vztahů a z hlediska zásad spravedlnosti a práva na spravedlivý proces možné a přípustné, aby stejný odvolací soud, dokonce stejný senát odvolacího soudu, rozhodl zcela protikladně ve dvou věcech se skutkovým základem, který je v podstatných skutkových okolnostech identický“?
Dovolatelka akcentuje, že Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 7. prosince 2004, „č. j. 5 Cmo 552/2003“, rozhodl k jejímu odvolání tak, že směnečný platební rozkaz vydaný v označené věci zrušil, přičemž skutkový základ obou věcí byl „v podstatných bodech zcela identický“; rozdílný byl pouze druh a výše úvěru a s tím související zajišťovací směnky. V projednávané věci jsou rozsudky soudů obou stupňů odůvodněny „novou skutečností“ a to absolutní neplatností smlouvy o převzetí dluhu.
„Odvolací soud tedy dospěl v dané kauze nově (na rozdíl od předchozího rozhodnutí) k názoru, že dohoda uzavřená mezi dovolatelkou a remitentem (INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, akciová společnost) o účelu a způsobu vyplnění směnky, kterou lze dovodit z dodatku smlouvy o úvěru a vyplňovacího prohlášení ze dne 29. července 1997, se vztahovala pouze na zákaz platného převodu směnkou zajišťovaného závazku na třetí osobu, nikoli však na faktický stav převodu závazku a s tím i celé podnikatelské činnosti subjektu, který byl dlužníkem z úvěru a ze směnky, včetně veškerého relevantního majetku pro provozování podniku. Takový výklad předmětného úkonu je neodůvodněně zužující a přístup soudu formalistický“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a směnečný platební rozkaz zrušil, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby dovolání třetí žalované bylo (pro vady) odmítnuto, eventuelně jako nedůvodné zamítnuto.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání třetí žalované, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Jakkoli obecně platí, že má-li směnka i nadále plnit zajišťovací funkci ve vztahu ke kauzálnímu vztahu, jenž byl dotčen změnou v osobě dlužníka (§531 odst. 1 obč. zák.), je nezbytné, aby směnečný dlužník se změnou v subjektech závazkového vztahu, jehož se směnka týká (se změnou dohodnutých podmínek, za nichž věřitel může směnku vůči dlužníku uplatnit, popřípadě doplnit do blankosměnky chybějící údaje), souhlasil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011), dovolatelka přehlíží, že v poměrech dané věci založil odvolací soud své právní posouzení právě na tom, že ke změně v osobě dlužníka kauzální pohledávky nedošlo, a to v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o převzetí dluhu ze dne 17. prosince 1998.
Jinými slovy, právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá na tom, zda dohoda o vyplnění blankosměnky (ne)zakazovala pod sankcí (absolutní neplatnosti) převod podnikatelské činnosti a majetku dlužníka kauzální pohledávky (výstavce) na třetí osobu (společnost), nýbrž pouze a jen na tom, že ke změně v osobě dlužníka kauzální pohledávky nedošlo.
A ještě jinak, k rozdílným závěrům dospěl odvolací soud v dané věci (oproti poměrům věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cmo 552/2003) proto, že při posouzení sporné dohody o převzetí dluhu vycházel (i) z nových skutkových okolností, vztahujících se k trestné činnosti Ing. J. Z.
Přitom závěr odvolacího soudu, podle něhož je dohoda o převzetí dluhu absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák., dovolatelka nezpochybnila; v této souvislosti dále Nejvyšší soud poukazuje závěry, jež formuloval v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v dalších rozhodnutích, k nimž se přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009.
Konečně nelze pominout ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Cdo 1400/2007, vydané v řízení, ve kterém bylo posuzováno jednání Ing. J. Z. a to v souvislosti s „odsuzujícím trestním rozsudkem vydaným Obvodním soudem pro Prahu 6“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetí žalované bylo odmítnuto a třetí žalované tak vznikla povinnost hradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 21. října 2014), která podle §7 bodu 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 10.066.316,55 Kč) částku 48.340,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.), a celkem činí 58.854,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. května 2015
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu