ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.5055.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 5055/2014-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně NIVOR s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Malobřevnovská 2, identifikační číslo osoby 63992728, zastoupené JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalované RAIEL, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Malobřevnovská 2/174, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 26693062, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 49/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 69 Co 12/2009-394, ve znění usnesení ze dne 17. června 2014, č. j. 69 Co 12/2009-399, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. června 2008, č. j. 11 C 49/2006-214, ve znění usnesení ze dne 27. srpna 2014, č. j. 11 C 49/2006-413, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (první výrok), změnil jej co do výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok) a náhradě nákladů řízení státu (čtvrtý výrok).
Jde přitom v pořadí o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, když usnesením ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 62 Co 422/2006-67, Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. června 2006, č. j. 11 C 49/2006-28, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2009, č. j. 69 Co 12/2009-245, ve znění usnesení ze dne 27. května 2009, č. j. 69 Co 12/2009-268 (jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastnicí sporných nemovitostí je žalobkyně), zrušil k dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3619/2009, uveřejněným pod číslem 106/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 106/2011“), jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a konečně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2011, č. j. 69 Co 12/2009-309 (jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastnicí sporných nemovitostí je žalobkyně), zrušil k dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož okolnost, že právnická osoba na straně jedné a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou ostatně odkazuje i dovolatelka (srov. např. předchozí kasační rozhodnutí ve věci, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012). Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nezabýval „spřízněností“ žalobkyně a žalované, „co se týče pouta tvořeného prostřednictvím osoby A. G.“ (A. G.) – jež byla společnicí žalobkyně i žalované a současně matkou jednatelky žalované, zjevně přehlíží, že režim §196a odst. 3 (ve spojení s §135 odst. 2) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), dopadá toliko na převody majetku na osoby v uvedeném ustanovení vypočtené (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3203/2009, a judikaturu v něm citovanou, nebo R 106/2011). Takovými osobami nejsou (mimo jiné) ani osoby blízké společníkovi.
Přípustným pak dovolání nečiní ani námitka, podle níž odvolací soud opomněl posoudit platnost kupní smlouvy z hlediska dobrých mravů. Je tomu tak již proto, že odvolací soud platnost smlouvy z pohledu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), posuzoval, a na základě zjištěných skutečností smlouvu neshledal neplatnou. Ač dovolatelka dovozuje, že právní posouzení neplatnosti smlouvy mělo být odlišné, žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a která by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., v této souvislosti Nejvyššímu soudu nepředkládá.
K předpokladům posouzení absolutní neplatnosti právního úkonu soudy pak lze odkázat např. na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků.
Odvolací soud okolnosti zjištěné v řízení posoudil z hlediska §39 obč. zák. a dospěl k závěru, že neplatnost kupní smlouvy neodůvodňují. Uvedený závěr Nejvyšší soud neshledává – z pohledu dovolatelkou tvrzeného rozporu s dobrými mravy – zjevně nepřiměřeným [k předpokladům přezkoumání závěru odvolacího soudu o (ne)platnosti právní úkonu pro rozpor s dobrými mravy pak viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 2779/2014, a judikaturu v něm citovanou].
Dovozuje-li dovolatelka, že odvolací soud měl učinit jiná skutková zjištění (zejména jde-li o úmysl jednatelky žalované), že dovolatelku měl poučit a že se řádně nevypořádal s jejími námitkami, přehlíží, že vady řízení ani námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu nejsou s účinností od 1. ledna 2013 způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Žádnou otázku hmotného či procesního práva, splňující předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř., pak dovolatelka v souvislosti s těmito výtkami neotevírá.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud dodává, že z §157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
Námitka, podle níž odvolací soud dovolatelce neposkytl poučení o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy, pak zjevně neodpovídá ani obsahu spisu (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 350 spisu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu