ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.617.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 617/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Garanční fond obchodníků s cennými papíry, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26715287, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., PhD., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Sehnalovi , advokátu, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, PSČ 280 02, jako správci konkursní podstaty úpadce KTP Quantum, a. s., identifikační číslo osoby 60917601, zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Chrustenici 208, PSČ 267 12, o splnění povinnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 14/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 9 Cmo 232/2012-739, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč, k rukám jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. února 2012, č. j. 41 Cm 14/2009-676, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal předání podkladů potřebných pro zahájení výplaty náhrady obsahujících údaje specifikované ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde v pořadí o třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne 17. května 2006, č. j. 9 Cmo 20/2006-309, zrušil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. září 2005, č. j. 41 Cm 8/2004-249, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a usnesení ze dne 3. května 2007, č. j. 9 Cmo 60/2007-416, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 41 Cm 8/2004-354 ve znění usnesení ze dne 20. prosince 2006, č. j. 41 Cm 8/2004-374, zrušil (spolu s unesením soudu prvního stupně) Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. července 2009, č. j. 29 Cdo 3696/2007-443 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu), a vrátil jej soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu „v rozsahu obou jeho výroků“ podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Odvolací soud vyšel z toho, že dovolatel má k dispozici veškeré údaje potřebné k zahájení výplaty náhrad podle §81c zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a tyto výplaty nejen zahájil, ale ve vztahu k 99 % zákazníkům úpadce KTP Quantum, a. s. také dokončil (přičemž zbývající 1 % zákazníků představují zákazníci zemřelí, nezvěstní a zákazníci, o jejichž žalobách dosud nebylo rozhodnuto). Potřebné podklady nebyly dovolateli sice předány přímo žalovaným, ale získal je ze soudního spisu vedeného v jiné věci poté, kdy je žalovaný soudu předal. Na tomto základu pak odvolací soud uzavřel, že účelu §81c odst. 11 (správně odst. 12) zákona o cenných papírech bylo dosaženo, a žaloba o vydání podkladů potřebných pro zahájení výplaty náhrady z Garančního fondu není důvodná.
Uvedený závěr je v souladu – a dovolatel se mýlí, usuzuje-li jinak – se závěry formulovanými v usnesení ze dne 29. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3696/2007, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že účelem §81c odst. 12 zákona o cenných papírech, ve znění účinném do 30. dubna 2004, je zajistit, aby Garanční fond, nastane-li skutečnost, s níž zákon pojí vznik povinnosti Garančního fondu vyplatit zákazníkům náhradu za zákaznický majetek, měl k dispozici podklady potřebné pro splnění této povinnosti. Jinými slovy účelem §81c odst. 12 zákona o cenných papírech není umožnit dovolateli domáhat se vydání podkladů zpracovaných obchodníkem s cennými papíry, které již má k dispozici a podle nichž již dokonce provedl výplatu zákazníkům obchodníka s cennými papíry; právo na vydání takových podkladů označené ustanovení dovolateli nezakládá (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 3839/2009).
Dovolání pak nečiní přípustným ani výtka, že se odvolací soud nezabýval uplatněným nárokem z pohledu §130 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, a to již proto, že v souvislosti s touto námitkou dovolatel neotevírá žádnou otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným. Nehledě k uvedenému se závěry přijaté odvolacím soudem při výkladu §81c odst. 12 zákona o cenných papírech prosadí i ve vztahu k §130 odst. 11 a 12 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že výše uvedené nebrání dovolateli, má-li za to, že žalovaný porušil svoji právní povinnost, domáhat se náhrady tím způsobené škody.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. května 2013) podle §7 bodu 4 a §9 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, ve výši 1.500 Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 2.178 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu