ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.844.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 844/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a) J. G. a b) P. G. , zastoupených JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Porubě, Hlavní třída 1023/55, PSČ 708 00, proti žalovanému České národní záložně, spořitelnímu a úvěrnímu družstvu , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Kostelní 23, identifikační číslo osoby 65138058, o „zrušení platnosti směnečného rukojemství“, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 179/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2011, č. j. 14 Cmo 58/2011-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25. února 2011, č. j. 3 Cm 179/2010-76, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči žalovanému „zrušení směnečného rukojemství“ na směnce vystavené dne 11. června 1999 J. H. na řad žalovaného a znějící na směnečný peníz 3.380.000,- Kč.
Odvolací soud vyšel – ve shodě se soudem prvního stupně – ze zjištění, že žalovanému (jako směnečnému věřiteli) bylo plnění ze směnky, o níž v dané věci jde (dále jen „předmětná směnka“), přiznáno vůči oběma žalobcům (jako směnečným rukojmím) pravomocným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2001, č. j. 3 Sm 242/2001-4, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 29. května 2002, č. j. 30 Cm 193/2001-55 (kterým byl směnečný platební rozkaz vůči oběma žalobcům ponechán v platnosti).
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že žalobou uplatněnému nároku (na „zrušení směnečného rukojemství“ obou žalobců na předmětné směnce) nelze vyhovět. Přitom zdůraznil, že zákon směnečný a šekový (zákon č. 191/1950 Sb.), ani žádný jiný právní předpis nezakládá směnečným rukojmím právo domáhat se „zrušení“ jejich rukojemského závazku; jestliže se žalobci chtěli bránit povinnosti směnku zaplatit, mohli tak učinit jen prostřednictvím námitek podaných v rámci probíhajícího směnečného řízení (což také neúspěšně udělali).
Se zřetelem k výše uvedenému pak měl odvolací soud za nadbytečné zabývat se námitkami žalobců, jimiž se snažili v nyní projednávané věci zpochybnit existenci jejich závazku z titulu směnečného rukojemství na předmětné směnce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládají.
Dovolací argumentace totiž spočívá (posuzováno podle obsahu) jen v polemice žalobců se závěry, na nichž je založen výše označený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, kterým bylo uloženo žalobcům, aby žalovanému plnili na předmětnou směnku z titulu jejich směnečného rukojemství.
Potud ovšem dovolatelé zjevně přehlížejí, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a otázku vzniku pohledávky nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. dále též obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2003, pod číslem 168).
Pro poměry projednávané věci z výše řečeného plyne, že výsledek sporu, ve kterém Krajský soud v Ostravě přiznal žalovanému požadované plnění z předmětné směnky vůči žalobcům (coby směnečným rukojmím) brání – s přihlédnutím k ustanovení §159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. – tomu, aby mezi týmiž účastníky byl následně veden spor o „zrušení směnečného rukojemství“ (srov. k tomu mutatis mutandis též závěry formulované v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněném pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu