ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.94.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 94/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce T. P., zastoupeného JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Motole, Pod Homolkou 172/38, PSČ 150 00, proti žalovanému F. P., zastoupenému JUDr. Miroslavem Cejnarem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Novotného lávka 200/5, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 500/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č. j. 6 Cmo 50/2012-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 3. října 2011, č. j. 39 Cm 500/2010-41, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. prosince 2010, č. j. 39 Cm 500/2010-13, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 164.300,-Kč s 6% úrokem od 2. března 2009 do zaplacení a náklady řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný se včas podanými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil.
Přitom zdůraznil, že žalovanému se v řízení provedenými důkazy nepodařilo prokázat, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal, podle ujednání účastníků zajišťovala vrácení půjčky poskytnuté žalobcem žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 24. února 2009. Za tohoto stavu pak ani prokázané vrácení této půjčky nemohlo vést k závěru, že „předmětný směnečný závazek neexistuje“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popř. (dospěje-li Nejvyšší soud k závěru o přípustnosti dovolání) zamítnout jako nedůvodné.
Dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (k tomu srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
V poměrech dané věci je pak zřejmé, že jakkoli dovolatel v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – posuzováno podle obsahu – ve skutečnosti zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů a ústící v závěr, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzenému účelu sporné směnky (tj. neprokázal, že sporná směnka vskutku zajišťovala pohledávku ze smlouvy o půjčce, jež měla později zaniknout splněním). Současně formuluje vlastní závěr, podle něhož šlo v daném případě o směnku zajišťovací a plněním na směnkou zajištěný závazek proto „musel zaniknout i akcesorický závazek, jímž byla směnka“. Potud ovšem žalovaný ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá. Samotné hodnocení důkazů přitom nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. listopadu 2012), která podle ustanovení §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 200.845,59 Kč – srov. §8 odst. 1 advokátního tarifu) částku 9.140,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 1.982,40 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu