ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.988.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 988/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce RANDA s. r. o., se sídlem v Bystrém, Sulkovská 80, PSČ 569 92, identifikační číslo osoby 47452188, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Mgr. P. S. , zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, o zaplacení částky 5.088.188 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 185/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. října 2010, č. j. 22 Co 173/2010-325, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41.236,80 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 11. září 2007 se žalobce (RANDA s. r. o.) domáhal po žalovaném (Mgr. P. S.) zaplacení částky 3.424.320 Kč jako náhrady škody, kterou mu žalovaný způsobil porušením svých povinností jako správce konkursní podstaty VITKA Brněnec a. s. Náhradu škody požadoval za období od 1. ledna 2007 do 31. srpna 2007. Žalobu odůvodnil tím, že předchozí správce konkursní podstaty úpadce (dále též jen „bývalý správce konkursní podstaty“), sepsal 7. října 2005 do konkursní podstaty úpadce označené výrobní stroje, vlastněné žalobcem, na základě tvrzení, že je žalobce nabyl od pozdějšího úpadce neúčinným právním úkonem ve smyslu §15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ačkoli předtím vlastnictví žalobce k výrobním strojům nezpochybňoval. Tento postup měl žalobce za účelový, přičemž žalovanému vytýkal, že poté, co se 13. prosince 2006 stal správcem konkursní podstaty namísto (odvolaného) bývalého správce konkursní podstaty, nepřikročil k vyloučení výrobních strojů z konkursní podstaty.
Přitom po nástupu do funkce muselo být i žalovanému zřejmé, že předmětné stroje byly zařazeny do soupisu konkursní podstaty neprávem (k tomuto úsudku postačuje jednoduchá právní úvaha), na což byl žalovaný upozorňován. Případně mohl žalovaný požádat konkursní soud o udělení pokynu k vyloučení výrobních strojů, což neučinil, a stroje nadále neoprávněně zadržoval v konkursní podstatě, čímž porušil ustanovení §8 odst. 2 ZKV.
Zařazení strojů ve vlastnictví žalobce do konkursní podstaty úpadce mělo za následek, že žalobce nadále nemohl předmětné stroje využívat k činnosti, ke které byly určeny, čímž mu za označených 8 měsíců ušel zisk v žalované výši.
Podáním došlým soudu 28. srpna 2009 pak žalobce rozšířil žalobu o dalších 1.663.868 Kč za dobu od 1. září 2007 do 18. prosince 2007 a z takto celkem požadovaných 5.088.188 Kč uplatnil i příslušenství tvořené specifikovaným zákonným úrokem z prodlení.
Rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 5 C 185/2007-198, Okresní soud ve Svitavách žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o soudním poplatku (bod II. výroku) a o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s. v době od 13. prosince 2006 do 18. prosince 2007 neporušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo které mu uložil soud (§8 odst. 2 ZKV), a neodpovídá tak za tvrzenou škodu ve smyslu §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Přitom vyšel i z ustanovení §19 odst. 1 a 2 ZKV, uváděje, že správce konkursní podstaty mohl vyčkat výsledků řízení o vylučovací žalobě. Výrobní stroje vyloučil správce konkursní podstaty z konkursní podstaty úpadce na základě dohody o narovnání uzavřené s žalobcem 19. prosince 2007.
Žalobce není zbaven práva žádat náhradu za omezení vlastnického práva vůči konkursní podstatě, což však předpokládá jinou pasivní věcnou legitimaci žalovaného (coby osoby jednající za konkursní podstatu). Potud soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Důvodnou neshledal soud ani námitku, že správce konkursní podstaty nepostupoval při správě sepsaného majetku s odbornou péčí (jestliže výrobní stroje pronajal za jiných podmínek, než které považoval za výhodné žalobce).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud [vycházeje ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněném pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2003“)] přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalovaný neporušil povinnosti správce konkursní podstaty. Přitom poukázal na to, že předmětné stroje byly umístěny v úpadcově areálu, takže (tehdejší) správce konkursní podstaty byl povinen je sepsat do konkursní podstaty úpadce a neměl povinnost vyloučit je ze soupisu bez rozhodnutí o vylučovací žalobě.
Povinnost postupovat s odbornou péčí neporušil žalovaný ani tím, že výrobní stroje pronajal (za nájemné ve výši 25.333 Kč) subjektu, kterému prodal přádelnu.
A konečně shledal odvolací soud předčasným dovozovat odpovědnost žalovaného za potenciální neúspěch žalobce v (dosud nezahájeném) řízení o vydání bezdůvodného obohacení (proto, že konkursní podstatu nerozmnožil tak, aby v ní byl dostatek prostředků k uspokojení žalobce). Přitom opět zdůraznil, že pronájmem výrobních strojů neporušil žalovaný své povinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení následujících otázek:
1/ Je právem správce konkursní podstaty sepsat do konkursní podstaty věc v sídle úpadce, pokud ví, že tato není majetkem úpadce a ani neušla z majetku úpadce neúčinným úkonem (pochybnosti o soupisu byly vyřešeny dávno předtím, než došlo k soupisu), nebo je takové jednání porušením povinnosti správce konkursní podstaty?
2/ Je právem správce konkursní podstaty sepsat do konkursní podstaty věc poté, co ohledně ní uzná řádné nabytí vlastnického práva třetí osobou - narovnáním a poté opakovaně i písemnými podáními vůči konkursnímu soudu, nebo jde v takovém případě o nesprávný postup, tj. o porušení povinnosti správce konkursní podstaty?
3/ Je povinností správce konkursní podstaty vyloučit věc ze soupisu konkursní podstaty bez zbytečného odkladu poté, kdy je mu zřejmé, že taková věc nepatří do konkursní podstaty (nepatří úpadci a ani nejde o věc ušlou z majetku úpadce neúčinným úkonem), a to i před rozhodnutím soudu o vylučovací žalobě (nebo může za takové situace vyčkávat až na rozhodnutí soudu o vylučovací žalobě)?
4/ Je porušením povinnosti správce, pokud správce konkursní podstaty sepíše do konkursní podstaty (bez uvedení důvodu soupisu v soupisu konkursní podstaty) věc, o níž dodatečně s odstupem po provedení soupisu začne tvrdit, že měla být převedena z majetku dlužníka před prohlášením konkursu za nápadně nevýhodných podmínek, pokud sám správce konkursní podstaty ocení tu samou věc v jím vyhotoveném soupisu konkursní podstaty levněji, než činila kupní cena, za níž byla převedena dlužníkem před prohlášením konkursu?
5/ Lze označit postup správce konkursní podstaty, který pronajme věci z konkursní podstaty za nízké nájemné, které fakticky ani do konkursní podstaty neinkasuje v důsledku zápočtů prováděných správcem konkursní podstaty, za postup s odbornou péčí, když věc bylo možné využít i jiným způsobem, a to způsobem, k němuž byla funkčně určena, když tímto jiným způsobem bylo možné dosáhnout vyššího zisku do konkursní podstaty (v tomto případě stroje k výrobě ručně pletacích přízí, když výrobou bylo možné dosahovat vyššího zisku než pronájmem), nebo je takové jednání porušením povinnosti na straně správce konkursní podstaty?
6/ Je porušením povinnosti správce konkursní podstaty, pokud v rámci spravování konkursní podstaty prohospodaří veškerý výtěžek získaný zpeněžením majetku podstaty, a ještě vytvoří neuspokojené pohledávky za podstatou, na jejichž úhradu nezbývají v konkursní podstatě finanční prostředky (v tomto případě bylo dosaženo výtěžku přes 50 miliónů Kč, který však byl spotřebován na náklady vzniklé v průběhu konkursu a ještě zbývají neuspokojené pohledávky věřitelů za podstatou ve výši 70 miliónů Kč, tj. fakticky vznikl „konkurs v konkursu“)?
7/ Je porušením povinnosti správce konkursní podstaty, pokud v důsledku jeho správy konkursní podstaty vznikne stav, kdy nejsou prostředky na úhradu pohledávek za podstatou, tedy pohledávek vzniklých po prohlášení konkursu?
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno (vedle výslovné dikce §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř.) i tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). To též znamená, že skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách (o přípustnosti dovolání) vychází.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“) a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.
V jednotlivostech pak Nejvyšší soud činí k otázkám, jež mu dovolatel předkládá k řešení pro účely posouzení přípustnosti dovolání, následující závěry:
Ad 1/
Z formulace této otázky je patrno, že dovolatel pro účely jejího zodpovězení fabuluje (předjímá) vlastní skutkové závěry (že správce konkursní podstaty „ví“, že věc nacházející se v sídle úpadce „neušla z majetku úpadce neúčinným úkonem“), odchylné od těch, na nichž napadené rozhodnutí skutečně spočívá; jde tudíž o otázku založenou na argumentaci nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 3 o. s. ř.) [srov. opět R 19/2006 a R 10/2014], k jejímuž zodpovězení dovolání připustit nelze.
Budiž v této souvislosti pro úplnost připomenuto, že byla-li (podle skutkových závěrů, z nichž oba soudy vyšly) otázka příslušnosti výrobních strojů ke konkursní podstatě úpadce předmětem dohody o narovnání uzavřené (též) mezi dovolatelem a žalovaným 19. prosince 2007 v intencích §585 a násl. obč. zák., pak ještě k 19. prosinci 2007 bylo právo dovolatele k výrobním strojům pro účastníky dohody o narovnání „sporné“ nebo „pochybné“ (§585 odst. 1 věta první obč. zák.).
Ad 2/
Potud se otázka pojí s „narovnáním“ (dohodou o něm) z 19. prosince 2007. Vzhledem k tomu, že žalobou uplatněný nárok se váže k účinkům soupisu výrobních strojů do konkursní podstaty úpadce v době do 18. prosince 2007, jde o otázku, jejíž zodpovězení je pro výsledek řízení bezcenné. Důvod připustit dovolání proto potud opět není dán.
Ad 3/
Tuto otázku Nejvyšší soud zodpověděl již v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází (srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2010), přičemž napadené rozhodnutí je s touto judikaturou souladné (a důvod připustit dovolání opět není dán).
Ad 4/
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je vylučovací žaloba podle §19 odst. 2 ZKV procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen, nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání. Nejde o vybočení z mezí předmětu řízení o vylučovací žalobě, je-li zjištěný skutkový stav věci možno posoudit a o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě rozhodnout nejen z pohledu účastníky uplatněných (právních) námitek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 179). Platí rovněž, že za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. (R 88/2003), přičemž porušení právní povinnosti, coby jeden ze základních předpokladů vzniku obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu, je předpokladem objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně něj leží na poškozeném. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pro posouzení, zda správce konkursní podstaty úpadce (ne)sepsal příslušný majetek do konkursní podstaty úpadce, tudíž nejsou významné jeho pohnutky, nýbrž to, zda objektivně vzato postupoval v souladu s právem (kdo koná v souladu s právem, ač o tom neví, ten nekoná protiprávně). Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3146/2010. Ve světle této judikatury Nejvyššího soudu opět nemá smysl odpovídat na položenou otázku (jež směřuje k posouzení subjektivních důvodů soupisu majetku správcem konkursní podstaty, a nikoli k posouzení objektivní protiprávnosti takového postupu).
Ad 5/ až 7/
Také z formulace těchto otázek je patrno, že dovolatel pro účely jejich zodpovězení fabuluje (předjímá) vlastní skutkové závěry (na nichž napadené rozhodnutí nespočívá), takže (též se zřetelem k „nezpůsobilosti“ skutkového dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.) k jejich zodpovězení dovolání připustit nelze (srov. opět i R 19/2006 a R 10/2014).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani argumentace, kterou dovolatel pojí s tvrzenou existencí dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí).
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Těmto závěrům, stejně jako závěrům obsaženým (k nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se napadené rozhodnutí neprotiví a důvod připustit dovolání ani potud dán není.
Nejvyšší soud tudíž dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. února 2011) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (další doplnění vyjádření již Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad žalobce nepokládá).
Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, vypočtená v souladu s ustanovením §8 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty tvořené součtem jistiny ve výši 5.088.188 Kč a zákonného příslušenství (úroku z prodlení) za dobu od 12. září 2007 do 24. února 2011 (den sepisu vyjádření k dovolání) ve výši 1.278.078,48 Kč [podle specifikace na č. l. 133 požadoval žalobce zákonný úrok z prodlení z částky 3.424.320 Kč za dobu od 12. září 2007 do zaplacení a z částky 1.663.868 Kč (o kterou žalobu rozšířil), za dobu od 28. srpna 2009 do zaplacení].
Celkem jde o částku 6.366.266,48 Kč, které odpovídá (dle §7 bodu 6. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 33.780 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč tak jde o částku 34.080 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 7.156,80 Kč jde celkem o částku 41.236,80 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. srpna 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu