ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.23.2015.1
KSOS 36 INS 954/2012
36 ICm 390/2013
sp. zn. 29 ICdo 23/2015-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Jiřího Hanáka , se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Erbenova 29, PSČ 703 00, jako insolvenčního správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o., zastoupeného Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Havlíčkova 190/12, PSČ 737 01, proti žalovanému EIFFAGE POLSKA KOLEJE SPÓŁKA Z OGRANICZONA ODPOWIEDZIALNOSCIA , se sídlem ve Varšavě, Postepu 5 A, PSČ 02-676, Polská republika, identifikační číslo 072392975, zastoupenému Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Táboře, Tyršova 521, PSČ 390 02, o určení neúčinnosti právních úkonů a vydání věcí do majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ICm 390/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o. , se sídlem v Ostravě - Porubě, Francouzská 6167, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 15504158, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 954/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 36 ICm 390/2013, 13 VSOL 193/2014-129 (KSOS 36 INS 954/2012), takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odpůrčí žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále též jen „ insolvenční soud “) dne 7. února 2013 se žalobce (Ing. Jiří Hanák, jako insolvenční správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (EIFFAGE POLSKA KOLEJE SPÓŁKA Z OGRANICZONA ODPOWIEDZIALNOSCIA):
1/ Určení, že vůči věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 36 INS 954/2012 jsou neúčinné právní úkony, učiněné dlužníkem ve prospěch žalovaného, konkrétně:
a/ kupní smlouva uzavřená dne 22. listopadu 2011 mezi dlužníkem a žalovaným, jejímž předmětem byly stroje Komatsu PW 160 (388), registrační značka T00 3345, včetně hydraulického kladiva, a Komatsu PW 160 (389), registrační značka T00 3346;
b/ kupní smlouva uzavřená dne 5. ledna 2012 mezi dlužníkem a žalovaným, jejímž předmětem byl stroj Komatsu D 51 EX-22, výrobní číslo B10852;
c/ právní úkon, kterým dlužník převedl na žalovaného vlastnictví ke stroji Komatsu PW 160 (388), registrační značka T00 3345, včetně hydraulického kladiva;
d/ právní úkon, kterým dlužník převedl na žalovaného vlastnictví ke stroji Komatsu PW 160 (389), registrační značka T00 3346;
e/ právní úkon, kterým dlužník převedl na žalovaného vlastnictví ke stroji Liebherr A 900 Litronic (392), registrační značka T00 3856;
f/ právní úkon, kterým dlužník převedl na žalovaného vlastnictví ke stroji Komatsu D51 EX-22, výrobní číslo B10852;
2/ Vydání výše uvedených strojů do majetkové podstaty dlužníka, nebo - v případě, že to nebude možné - zaplacení rovnocenné náhrady předmětů získaných z neúčinného plnění.
Podáním z 30. prosince 2013 namítl žalovaný (bez další argumentace) nedostatek příslušnosti (pravomoci) českých soudů a nedostatek místní příslušnosti insolvenčního soudu.
Žalobce této námitce oponoval podáním z 10. února 2014, v němž (stejně jako v žalobě) poukázal na ustanovení článku 4 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení“ či „nařízení o úpadkovém řízení“) [jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, s. 191-208) dne 20. srpna 2004], na §160 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jakož i na závěr vyslovený v rozsudku Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 12. února 2009, v případu Seagon, C-339/07, Sbírka rozhodnutí, s. I-767, k výkladu článku 3 odst. 1 nařízení.
V reakci na podání žalovaného z 31. března 2014 (v němž však žalovaný ke své námitce nic nového nedodal) žalobce ve vyjádření z 22. dubna 2014 doplnil, že nařízení je předpisem účinným i v rámci polského právního řádu a je ve vztahu speciality k nařízení rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - dále jen „nařízení Brusel I“ [česká verze nařízení Brusel I byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 04, s. 42-64) dne 20. srpna 2004]. Dodal též, že coby insolvenčního správce se jeho procesních práv nemůže dotýkat jakékoliv ujednání smlouvy, jejímž účastníkem nebyl.
Usnesením ze dne 8. srpna 2014, č. j. 36 ICm 390/2013-117, pak insolvenční soud zamítl námitku „nedostatku mezinárodní pravomoci českých soudů a místní nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě“.
Insolvenční soud poukázal na článek 3 odst. 1 a 4 nařízení a na ustanovení §160 insolvenčního zákona, s tím, že nařízení Brusel I se na „konkursy, vyrovnání a podobná řízení“ nevztahuje. Odtud je pak zřejmé, že Krajský soud v Ostravě je ve věci věcně i místně příslušný, pročež je založena i „pravomoc tohoto soudu České republiky“ a vznesená námitka tak není důvodná.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 36 ICm 390/2013, 13 VSOL 193/2014-129 (KSOS 36/13/ INS 954/2012), potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud úvodem své právní argumentace konstatoval, že normy upravující mezinárodní pravomoc soudů, obsažené v českých právních předpisech, tj. v zákonu č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, respektive (s účinností od 1. ledna 2014) v zákonu č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se použijí, jen neupravují-li daný vztah přímo použitelné předpisy Evropské unie, k nimž patří nařízení Brusel I a pro úpadková řízení nařízení o úpadkovém řízení.
Dále odvolací soud - cituje ustanovení článku 4 odst. 2 písm. m/ a článku 13 nařízení, a vycházeje z ustanovení §160 odst. 1 insolvenčního zákona - uzavřel, že insolvenční řízení, v jehož rámci probíhá řízení o odpůrčí žalobě, bylo zahájeno v České republice, takže pravidla týkající se odporovatelnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele se řídí českým právem, včetně procesních pravidel, která stanoví, že jde o incidenční spor, k jehož projednání je příslušný insolvenční soud v rámci insolvenčního řízení.
Nadto (pokračuje odvolací soud) si strany dohodly v kupních smlouvách (konkrétně v článcích 6 označených jako „závěrečná ustanovení“), že práva a povinnosti „z těchto smluv plynoucí a spory vzniklé z těchto smluv nebo v souvislosti s nimi, se řídí českým právem, zejména zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem - tedy, že se práva a povinnosti smluvních stran budou řídit právem České republiky“.
Dle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), má volba práva smluvními stranami přednost před jinými způsoby určení rozhodného práva.
Z uvedeného vyplývá, že výjimka z ustanovení článku 4 odst. 2 písm. m/ nařízení, obsažená v článku 13 nařízení, se na posuzovanou věc nepoužije, neboť smlouva se řídí českým právem. Není tak splněna jedna z podmínek obsažených v článku 13 nařízení, a jelikož obě podmínky musí být splněny současně, je nadbytečné zkoumat splnění druhé z nich.
Místní příslušnost insolvenčního soudu k projednání incidenčního sporu je pak dána podle ustanovení §88 písm. v/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) [ve znění účinném ke dni zahájení sporu], ve spojení s §160 odst. 1 insolvenčního zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel argumentuje (a opakuje tak svou odvolací argumentaci) ve prospěch názoru, že (oproti mínění odvolacího i insolvenčního soudu) byl důvod na věc aplikovat článek 2 odst. 1 nařízení Brusel I, podle něhož „mohou být osoby s bydlištěm (sídlem) na území některého členského státu EU žalovány před soudy státu svého sídla“, s tím, že příslušným soudem v tomto řízení je soud příslušný podle sídla žalované ve Varšavě.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k projednání a rozhodnutí předmětné odpůrčí žaloby, je totiž v souladu s již ustálenou (níže zmíněnou) judikaturou Nejvyššího soudu.
V jiném incidenčním sporu vzešlém z insolvenčního řízení téhož dlužníka (v řízení o odpůrčí žalobě z 10. ledna 2013, kterou se žalobce v této věci domáhal vůči žalovanému Eiffage Construction Slovenská republika, s. r. o. určení neúčinnosti označených právních jednání dlužníka a zaplacení z toho plynoucího peněžitého plnění do majetkové podstaty dlužníka, vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 36 ICm 89/2013) byla v typově shodné věci uplatněna typově shodná námitka a poté, co ji soudy nižších stupňů neshledaly důvodnou, se věcí k dovolání tamějšího žalovaného zabýval Nejvyšší soud. Ten v usnesení ze dne 16. února 2015, sen. zn. 29 ICdo 7/2015:
I/ Úvodem zdůraznil, že při výkladu práva Evropské unie si byl vědom omezení kladených na něj závěry vyslovenými v rozsudku Soudního dvora ze dne 6. října 1982, v případu CILFIT, 283/81 [1982], ECR 3415, ve spojení s článkem 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článek 234 Smlouvy o založení Evropského společenství). Článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie mu totiž (jako soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) ukládá povinnost předložit předběžnou otázku, která se týká platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství, a která vyvstala při jeho jednání, Soudnímu dvoru.
Soudní dvůr v označeném rozsudku též uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost předběžné otázky, jestliže existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé).
II/ Vyšel z ustanovení článku 3 odst. 1, článku 4 odst. 1, odst. 2 písm. m/, článku 13, článku 25 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení a z odstavců 4, 6 a 23 Preambule tohoto nařízení, přičemž uzavřel, že:
1/ Ustanovení článku 4 nařízení již podle svého nadpisu („Rozhodné právo“) a především podle obsahu naplňuje odstavec 23 Preambule nařízení [„Toto nařízení stanoví v oblasti své působnosti jednotná pravidla pro kolizní normy jednotlivých států, které nahrazují předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých států. Pokud není stanoveno jinak, měly by být použity právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex concursus). Tato kolizní norma jednotlivých států by měla platit pro hlavní i územní řízení. Lex concursus určuje veškeré procesní i hmotněprávní účinky úpadkového řízení na osoby a právní vztahy. Upravuje veškeré podmínky pro zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení.“].
Stejný charakter pak logicky má i článek 13 nařízení (upravující výjimku z pravidla obsaženého v článku 4 odst. 2 písm. m/ nařízení).
Jinak řečeno, článek 4 nařízení upravuje z hmotněprávního (!) hlediska kolizní problematiku [výlučně určuje, které (hmotné) právo je rozhodné pro dané insolvenční řízení]. V literatuře srov. k uvedenému přiléhavě např. Bělohlávek A. J.: Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007 (dále jen „Bělohlávek“), str. 206 a násl.
2/ Mezinárodní příslušnost (pravomoc) insolvenčního soudu (zde českého insolvenční ho soudu) coby soudu, který ve smyslu nařízení (!) „zahájil insolvenční řízení“, k projednání a rozhodnutí odpůrčí žaloby se podává z článku 3 odst. 1 nařízení, což opět signalizuje již jeho nadpis („Mezinárodní příslušnost“). Tím se naplňuje odstavec 4 Preambule nařízení [„Pro řádné fungování vnitřního trhu je nutné vyhnout se podnětům, které motivují zúčastněné strany k převodům majetku nebo soudních řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem výhodnějšího právního postavení (tzv. forum shopping).“] i odstavec 6 Preambule nařízení („V souladu se zásadou proporcionality se toto nařízení omezuje na ustanovení, která upravují příslušnost pro zahájení úpadkových řízení a rozhodnutí, která jsou učiněna přímo na základě úpadkových řízení a s takovými řízeními úzce souvisí. Kromě toho obsahuje toto nařízení ustanovení, která se týkají uznávání takových rozhodnutí a rozhodného práva, které tyto zásady rovněž splňují.“). V literatuře srov. k tomu opět Bělohlávek, str. 122 a násl.
3/ Řečené plyne určující měrou již z rozsudku Soudního dvora ve věci Seagon, na který navázal rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 16. ledna 2014, v případu Schmid, C-328/12 (Úř. věst. C 85, 22. března 2014, s. 5).
4/ Jak s přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsudku Soudního dvora ve věci Seagon, tak s přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsudku Soudního dvora ve věci Schmid, lze pro poměry dané věci uzavřít (potud jde o tzv. acte éclairé), že:
Český soud, u něhož bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek ( insolvenční ho) dlužníka, je příslušný (má pravomoc) rozhodnout o odpůrčí žalobě podané insolvenčním správce m dlužníka jako spor vyvolaný tímto insolvenční m řízením (incidenční spor) proti žalovanému, který má sídlo na území Slovenska.
5/ Jakkoli tedy neobstojí ani právní posouzení věci odvolacím soudem [jenž neodlišil pravidla upravující mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu (článek 3 odst. 1 nařízení) od těch, jež vymezují (coby insolvenční kolizní normy) rozhodné právo (článek 4 a 13 nařízení)], závěr odvolacího soudu, že je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k projednání a rozhodnutí předmětné odpůrčí žaloby, je ve výsledku správný a dovolání tak potud není opodstatněné.
6/ Výklad pojmu „zahájení insolvenční ho řízení“ podal Soudní dvůr (velký senát) v rozsudku ze dne 2. května 2006 v případu Eurofood IFSC Ltd., C-339/07, C-341/04, Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 58 (srov. v podrobnostech i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, uveřejněného pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a s přihlédnutím k tomu, že insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (již) usnesením ze dne 9. února 2012, č. j. KSOS 13 INS 954/2012-A-10 a usnesením ze dne 4. května 2012, č. j. KSOS 13 INS 954/2012-B-36, prohlásil konkurs na majetek dlužníka, je i tato podmínka splněna.
Usnesení sen. zn. 29 ICdo 7/2015, na které Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje, bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a má tak v dotčeném ohledu povahu (již) ustálené judikatury Nejvyššího soudu, od které Nejvyšší soud nevidí důvod se odchýlit ani pro poměry této věci.
Závěr, že český soud, u něhož bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek ( insolvenční ho) dlužníka, je příslušný (má pravomoc) rozhodnout o odpůrčí žalobě podané insolvenčním správce m dlužníka jako spor vyvolaný tímto insolvenční m řízením (incidenční spor) proti žalovanému, který má sídlo na území Polské republiky, je tudíž závěrem souladným s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 7/2015) a dovolání proto není přípustné.
K závěru odvolacího soudu, že je dána místní příslušnost insolvenčního soudu ve smyslu §88 písm. v/ o. s. ř. (v rozhodném znění), dovolatel v rovině právní samostatně žádné výhrady neuplatnil (v tomto ohledu žádnou právní otázku dovoláním nevymezil).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
K důvodům absence výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. května 2015
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu