ECLI:CZ:NS:2015:29.NSCR.18.2015.1
MSPH 76 INS 13802/2013
sp. zn. 29 NSČR 18/2015-A-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka Budějovická 666, s. r. o. , se sídlem v Praze 5 - Smíchově, U Malvazinky 2670/30, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27438147, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem, se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, PSČ 263 01, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 13802/2013, o insolvenčním návrhu věřitele RKstavební s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 704/36, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28212100, zastoupeného Mgr. et Mgr. Viktorem Fojtem, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Hradčanech, Gogolova 228/8, PSČ 118 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2014, č. j. MSPH 76 INS 13802/2013, 1 VSPH 942/2014-A-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. února 2014, č. j. MSPH 76 INS 13802/2013-A-39, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitel (RKstavební s. r. o.) domáhal zjištění úpadku dlužníka (Budějovická 666, s. r. o.) [bod I. výroku].
2/ Uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod II. výroku).
3/ Uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení částku 20.400 Kč (bod III. výroku).
4/ Vrátil společnosti SELLMARK LIMITED zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč (bod IV. výroku).
K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. října 2014, č. j. MSPH 76 INS 13802/2013, 1 VSPH 942/2014-A-59, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a insolvenčnímu navrhovateli uložil zaplatit dlužníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.800 Kč (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) argumentem (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání označených) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že insolvenční navrhovatel doložil svou aktivní věcnou legitimaci, přičemž dovolatel kritizuje soudy za to, že jej nevyzvaly k doplnění tvrzení a důkazů o tom, že pohledávku postoupil na třetí osobu a že posléze pohledávka přešla zpět na něj.
Odvolací soud nicméně založil potvrzující rozhodnutí na závěru, že u věřitelského insolvenčního návrhu stíhá insolvenčního navrhovatele povinnost doložit splatnou pohledávku za dlužníkem bez potřeby dokazování vybočující z rámce insolvenčního řízení, přičemž rozsah dokazování potřebného k doložení pohledávky insolvenčního navrhovatele vede k závěru, že svou legitimaci neosvědčil.
V usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“), na něž v podrobnostech odkazuje a z něhož ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází, Nejvyšší soud ozřejmil, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.
Jakkoli odvolací soud znalost relevantní judikatury Nejvyššího soudu v napadeném usnesení neosvědčil (nepřiléhavě odkazoval na judikaturu ustavenou k výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, konkrétně na bod VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jsou jeho závěry pro danou věc souladné s R 14/2011 a důvod připustit dovolání tak zjevně dán není.
Poučovat insolvenčního navrhovatele o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní v situaci, kdy lze i tak učinit (v intencích R 14/2011) závěr, že pohledávka je sporná (musela by být „dokazována“ v rozsahu překračujícím rámec insolvenčního řízení), smysl nemá a odkazy dovolatele na „mimoinsolvenční“ judikaturu Nejvyššího soudu k poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř., jsou právně bezcenné.
Postup, při kterém by insolvenční soud (případně odvolací soud) přikročil k poučení o povinnosti tvrzení nebo o důkazní povinnosti dle §118a o. s. ř., ačkoliv by již bylo zřejmé, že dokazováním sporných skutečností by insolvenční soud (nepřípustně) nahrazoval sporné řízení o pohledávce insolvenčního navrhovatele, by naopak byl ve zjevném a hrubém rozporu se závěry obsaženými v R 14/2011 (srov. shodně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 11/2013).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto, čímž dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení dlužníka advokátem, sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. ledna 2015), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění, činí (z tarifní hodnoty 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí dlužníku přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu