ECLI:CZ:NS:2015:3.TCU.73.2014.1
sp. zn. 3 Tcu 73/2014 -85
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 14. ledna 2015 v neveřejném zasedání návrh obviněného D. M. , na vydání rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a rozhodl takto:
Návrh obviněného D. M., aby Nejvyšší soud podle §10 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že je ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 102/2011 vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, se zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. srpna 2012 č. j. 4 T 102/2011-4539 byl obviněný D. M. uznán vinným ad I. pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), ad II. pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák., ad. III. zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 2, odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku (dále jen tr. zákoníku), ad IV. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ad V. pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ad VI. přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ad VII. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věci přesně specifikované ve výroku citovaného rozsudku a bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání D. M. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 4 To 5/2013 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině v části I/1-5 a ve výroku o vině v části VI (a v navazujících výrocích o trestu a náhradě škody) a nově uznal D. M. vinným pod body ad I. 1-5 citovaného rozsudku pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ad II. přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy, a to pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák., zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 2, odst. 3 alinea druhá trestního zákoníku, trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen), mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věci přesně specifikované ve výroku citovaného rozsudku a bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V souvislosti s tímto rozsudkem odvolacího soudu, podal obviněný M. žádost o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení s poukazem na §10 odst. 2 tr. ř. ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy České republiky s tím, že „skutky vymezené v obžalobě státního zastupitelství byly obžalovaným činěny v rámci podnikatelské činnosti dle zákona číslo 455/1991 Sb., Zákona o živnostenském podnikání a vztahuje se na ně imunita ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy ve spojení s ustanovením §10 odst. 2 tr. ř.“ Tuto žádost dále stručně odůvodnil námitkami uvedenými v jeho (též podaném) mimořádném opravném prostředku (dovolání), když zejména uvedl, že z odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Při posuzování této žádosti je namístě zdůraznit, že trestním stíháním se dle §12 odst. 10 tr. ř. rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé.
Nejvyšší soud v tomto návrhovém řízení shledal, že trestní věc vedená u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 102/2011 je věcí již pravomocně skončenou. Vzhledem k této klíčové skutečnosti (a s odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 219/2012 ze dne 28. 5. 2013) rozhodování o vynětí obviněného M. z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle §10 odst. 2 tr. ř. ztrácí smysl, a proto Nejvyšší soud návrh obviněného věcně zamítl.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že čl. 15 – 53 zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen Ústava) upravuje postavení moci zákonodárné, konkrétně pak čl. 27 odst. 2 Ústavy zní tak, že za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. Z předmětného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích pak žádným způsobem nevyplývá, že by byl obviněný M. poslancem či senátorem, dokonce ani, že by se jemu přisuzovaných trestných činů měl jakýmkoli (byť vzdáleným) způsobem dopouštět v souvislosti s takovouto činností. Jeho argument, že se této činnosti dopouštěl v rámci podnikání, je z hlediska posouzení poslanecké imunity, která pokrývá projevy učiněné poslancem či senátorem na půdě některé z komor Parlamentu, zjevně právně irelevantní.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud takto podaný návrh (jak uvedeno výše) zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka