ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.112.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 112/2015 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání podaném Bc. P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 325/2014 ze dne 9. 10. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 139/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 1 T 139/2013 ze dne 14. 7. 2014 byla dovolatelka uznána vinnou přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že takto uložený trest jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
V předmětné věci podala Bc. P. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 5 To 325/2014 ze dne 9. 10. 2014 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala Bc. P. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že nazírání na její odpovědnost je podobné jako na odpovědnost soudce, kdy poukázala na analogický případ soudce (jí popsaný) s tím, že jeho jednání bylo závažnější a dosáhl mírného trestu. Její jednání tak mělo být posouzeno s poukazem na mírnější význam chráněného zájmu, její postavení a ojedinělost skutku. Dovodila tak, že na její věc měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. V tomto směru poukázala na (citovaná) rozhodnutí Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, ve kterých se tyto zabývaly otázkou ultima ratio. Poukázala na to, že její jednání (bez ohledu na to, že její jednání nemůže být projednáno v kárném řízení) může být řešeno v rámci pracovněprávních vztahů. Soudy dále ani neodůvodnily, že by dovolatelka postupovala jinak, než ve vztahu k jiné osobě (než byl její nadřízený), když se nezabývaly ani tím, že jednala případně ze strachu nebo ve snaze se zavděčit. Chybí též úvaha o tom, jaký měl její nadřízený získat prospěch. Své provinění považuje takto za marginální, bez toho, že by dosáhlo intenzity trestného činu a má na její život výrazný dopad. Vědoma si námitek stran procesních otázek v řízení o dovolání však přesto namítla rozpory v důvodech rozhodnutí soudů obou stupňů a jejich přístup k řešení předběžné otázky. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a sám rozhodl rozsudkem tak, „že obžalovanou zprostí obžaloby“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) s tím, že podstata nesprávného postupu dovolatelky stran podezření z přestupku Mgr. K. (jejího nadřízeného) nespočívá v tom, že by jeho nesprávné parkování vadně kvalifikovala a ani v tom, že by tak činila se záměrem, aby se ten odpovědnosti za přestupek vyhnul. Podstatné je to, že nesprávné parkování jmenovaného „vyřešila způsobem vyřízeno“. To přesto, že podle §14 odst. 1 správního řádu byla „vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit“. Přitom správní řád je „obecným předpisem o správním řízení“, který se podle §51 přestupkového zákona vztahuje i na řízení o přestupcích. Takovým řízením může být nejen blokové řízení prováděné obecní policií podle §86 písm. d) přestupkového zákona, ale za součást řízení o přestupcích je nutno považovat i odhalování přestupků podle §2 písm. h) zákona o obecní policii ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o obecní policii) a zejména potom rozhodnutí, zda konkrétní jednání bude či nebude dále považováno za přestupek, byť by bylo takové rozhodnutí učiněno jen neformálně a projevilo se třeba jen v elektronickém systému poznámkou „vyřízeno“, jak tomu bylo v předmětné věci. Podjatá osoba tak nesmí rozhodovat v řízení o přestupku a tedy ani o tom, zda bude vůbec takové řízení vedeno. Mgr. K. (o jehož případný přestupek šlo) byl ředitelem Městské policie v O., dovolatelka byla tamtéž strážníkem. Společně se svými kolegy byla proto z projednání uvedené věci vyloučena, když bylo možné důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj vztah ke jmenovanému účastníkovi řízení zájem na tom, aby se výsledek řízení nedotkl jejího vlastního pracovního postavení, a tedy zájem na výsledku řízení (§14 správního řádu). Porušení povinností dovolatelky spočívá tedy v tom, že se předmětným přestupkem vůbec zabývala. Jakmile totiž zjistila, že se přestupku měl dopustit její nadřízený, měla správně postupovat podle §10 odst. 2 zákona o obecní policii a tak oznámit obci O. podezření, že byl spáchán přestupek a nesměla jakkoli jinak v předmětné věci jednat. Přitom neoprávněný prospěch Mgr. K. spočíval v tom, že se jeho (předmětným) jednáním nezabýval (jak tomu mělo být) nepodjatý a nestranný úřad obce O., který byl vůči namítanému přestupci v postavení nadřízeném. Jednání dovolatelky tak směřovalo k tomu, aby zmíněný (případný) přestupek nebyl projednán k tomu příslušným úřadem, když byla srozuměna i s tím, že pokud by jmenovaný přestupek skutečně spáchal, jejím nesprávným postupem se odpovědnosti v tomto směru mohl vyhnout. Je takto bezpředmětné, jestli byl či nebyl zmíněný přestupek spáchán a nebyl takto dán žádný důvod se uvedenou skutečností zabývat jakožto otázkou předmětnou. K otázce subsidiarity trestní represe potom státní zástupce uvedl (s odkazem na citovaná rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu), že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, které musí být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládané. Skutek, z jehož spáchání je dovolatelka viněna však žádné takové (výjimečné) znaky nemá. V posuzované věci jde totiž o běžné nesplnění služebních povinností při řešení dopravního přestupku, kterým se v rozporu se zákonem dovolatelka zabývala. Přitom společenská škodlivost jejího (popsaného) jednání je vysoká, neboť vědomě nesprávné rozhodování v přestupkové věci vlastního nadřízeného nutně otřásá důvěrou veřejnosti ve spravedlivý výkon veřejné moci. Dodal, že opakovaně vznesenými námitkami se již důsledně zabývaly soudy obou stupňů, přičemž s jejich (v důvodech příslušných rozhodnutí vyjádřenou) argumentací státní zástupce souhlasí. Přitom popis předmětného skutku považuje za dostatečný a odpovídající užité právní kvalifikaci. Proto také státní zástupce navrhl, aby podané dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, je klíčovou námitkou dovolatelky to, že předmětný skutek nedosahuje potřebné míry škodlivosti pro společnost s tím, že v jejím případě měla být aplikována zásada ultima ratio, a to i ve srovnání s jí označenými případy řešenými Ústavním či Nejvyšším soudem. Takto vznesená námitka byla sice uplatněna právně relevantně, je však zjevně neopodstatněnou. V této souvislosti je namístě uvést, že míra společenské škodlivosti je posuzována v každém jednotlivém (individuálním) případě, jak tomu bylo i v dovolatelkou poukazovaných rozhodnutích. V dané věci je potom nezbytné zdůraznit, že dovolatelka svým (popsaným) zjevně úmyslným jednáním ve snaze opatřit svému nadřízenému (popsaný) neoprávněný prospěch a takto zřetelně vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím příslušnému (označenému) právnímu předpisu. Svým jednáním takto naplnila jak formální znaky označeného přečinu, tak i jeho znaky materiální. Ona společenská škodlivost jejího jednání je závažná, když lze souhlasit s odvolacím soudem, že jejím jednáním byla zasažena tak citlivá oblast, jakou je důvěra občanů v nestranné, objektivní a nezávislé posuzování každého z přestupků, a tedy víra veřejnosti v objektivní a nestranné rozhodování úředních osob, v důsledné dodržování právních předpisů, spojená i s oprávněným zájmem na důsledném a spravedlivém vyvození důsledků v případě jejich porušení i z obav před vznikem klientelismu či protekce uplatněné při výkonu popsané funkce. V dané věci dovolatelka uvedené skutečnosti nerespektovala do té míry, že úvahy o subsidiaritě trestní represe nejsou namístě, když naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného přečinu (s ohledem na uvedené) lze spolehlivě dovodit ve všech zákonem požadovaných kriterií. Nad rámec uvedeného nelze ani přehlédnout úvahy státního zástupce obsažené v jeho vyjádření k podanému dovolání i stran její kompetence k řešení označeného dopravního přestupku a stejně tak i k otázkám procesního charakteru (námitka předběžné otázky). Stejné lze uvést i k procesní námitce stran práva na spravedlivý proces v podobě rozhodování soudu prvního stupně ve vztahu k rozhodování soudu odvolacího. Je tak namístě uzavřít, že vznesené námitky ve svém celku nemají v provedených důkazech věcné ani logické zakotvení. Z uvedeného je potom zjevné, že námitky dovolatelky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedené rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka