ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1435.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1435/2015 -48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 6 To 132/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 153/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 6 To 132/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 1 T 153/2014 , byl obviněný M. M. uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 08.08.2014 kolem 14:30 hod. v S., v ulici T. G. M., na parkovišti u Pekařství R., poškodil motorové vozidlo zn. Toyota Land Cruiser 120 J12, nejméně tím způsobem, že vylomil zpětné zrcátko u dveří řidiče, zalomil klíč od vozidla ve spínací skříňce, čímž způsobil R. L., škodu v celkové výši 20.270,-- Kč“ .
Za to byl podle §228 odst. 1 trestního zákoníku s použitím §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a §68 odst. 1 až 5 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu dvaceti denních sazeb s výší denní sazby v částce 500,-- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti dnů. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému R. L., bytem P., B. D., částku 20.270,-- Kč s tím, že se zbytkem uplatněné škody se poškozený odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 trestního řádu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 6 To 132/2015 , jímž podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §222 odst. 2 trestního řádu věc tohoto obviněného pro skutek popsaný v návrhu na potrestání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Klatovech ze dne 16. 10. 2014 č. j. ZK 420/2014-7 a právně posouzený jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku postoupil k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu v S., neboť zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu. V dovolání uvedl, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu. Trestní právo by sice mělo být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe použito pouze jako krajní prostředek, současně však trestní zákoník vychází z tzv. formálního pojetí definice trestného činu. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Neuplatnění trestního postihu s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemůže být běžným způsobem u méně závažných trestných činů, u kterých zákonodárce jejich nižší společenskou škodlivost zohlednil už sankcí stanovenou na daný trestný čin v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Podle dovolatele byly jednáním obviněného naplněny formální znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, ovšem výjimečné okolnosti odůvodňující neuplatnění trestního postihu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe zde dány nejsou. Takovou okolností není ani skutečnost, že ze strany obviněného šlo o „emociální situačně podmíněnou náhlou reakci“, ani poněkud konfliktní jednání samotného poškozeného, které ovšem spočívalo nanejvýše v neadresném pronesení jediného nevhodného výrazu. Stejně tak za nepřípadnou považuje dovolatel argumentaci týkající se výše způsobené škody, zejména když v daném případě přesahovala čtyřnásobek škody nikoliv nepatrné ve smyslu §138 trestního zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015 sp. zn. 6 To 132/2015, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že považuje výše uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni za věcně správné. Zdůraznil, že jednal náhle, impulsivně a nekontrolovatelně v reakci na prvotní neadekvátní a zbytečné jednání poškozeného, neboť se mohl důvodně domnívat, že poškozený nazval jeho manželku „krávou“. Své jednání nepřipravoval, jednalo se o emocionálně situačně podmíněnou náhlou reakci. Poté se ihned uklidnil a choval se zcela adekvátně. Jednání mimořádně vybočilo z jeho osobnostních rysů a bylo vyvoláno slovním výpadem poškozeného. Je bezúhonný a nikdy neměl problémy se zákonem. Bylo by pro něj velice stresující, kdyby měl v případě odsouzení celý jeden rok záznam v trestním rejstříku, nehledě na dopad tohoto záznamu na jeho rodinný a pracovní život. Poukázal i na to, že poškozený se snažil v rozporu s výpověďmi ostatních svědků dokreslit svoji výpověď tak, aby mu co nejvíce přitížil. Závěrem odkázal na článek Prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. zveřejněný v Bulletinu advokacie a na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 3113/13.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl podle §265j trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. d) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti namítal, že odvolací soud nesprávně rozhodl podle §222 odst. 2 trestního řádu o postoupení věci obviněného Městskému úřadu v S., přičemž nesprávnost postupu odvolacího soudu spočívá v tom, že skutek měl být posouzen jako trestný čin. Taková argumentace dovolatele plně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Konkrétní dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce, jak byla výše rekapitulována, dává učinit závěr, že i uplatnění tohoto důvodu dovolání bylo odůvodněno relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podstatou trestného činu je poškozovací jednání a objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo. Jednání pachatele může mít povahu konání i opomenutí. Škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč (§138 odst. 1 trestního zákoníku). Skutková podstata nevyžaduje, aby zavinění pachatele bylo kryto úmyslem přímým či dokonce jinak kvalifikovaným.
V předmětné věci učinily soudy jednoznačné skutkové závěry, byť je obviněný ve svých podáních stále zpochybňuje. Stejně jako nalézací soud, i soud odvolací shledal, že obviněný svým činem naplnil všechny formální znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Na daný případ však bylo podle odvolacího soudu třeba aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Za mimořádné okolnosti případu odůvodňující takový postup považoval odvolací soud to, že po předchozí drobné dopravní nehodě, kterou mělo vozidlo obviněného se svědkyní J. V., se do situace zbytečně a neadekvátně vložil poškozený, který se svým vozidlem projížděl kolem, když neadresně pronesl slovo „kráva“. Jelikož se mohl obviněný důvodně domnívat, že nadávka byla adresována jeho manželce, reagoval náhle, nekontrolovaně a impulsivně tak, že naskočil na nášlap vozidla poškozeného, přičemž poškodil zpětné zrcátko u dveří řidiče, naklonil se do vozidla a zalomil klíč ve spínací skříňce zapalování. Obviněný své jednání nepřipravoval, jednalo se o emociálně situačně podmíněnou náhlou reakci. Poté se uklidnil a choval se adekvátně. Jedná se o nekonfliktního člověka, který se nikdy nedopustil protiprávního jednání v trestněprávní či přestupkové rovině. Současně výše způsobené škody se s ohledem na to, že dalším kvalifikačním znakem přečinu poškození věci je až způsobení značné škody, pohybuje při dolní hranici kvalifikačního rozpětí.
Nejvyšší soud dává dovolateli za pravdu, že takové úvahy odvolacího soudu nemohou obstát. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (blíže viz stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy, uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je namístě v případech, kdy protiprávní čin sice vykazuje všechny formální znaky trestného činu, ve skutečnosti se však jedná o čin společensky zcela neškodný, anebo vyznačující se toliko zanedbatelnou společenskou škodlivostí.
Konkrétní okolnosti případu ovšem takový závěr o absenci škodlivosti činu pro společnost neumožňují. Přestože nelze v žádném případě souhlasit s počátečním slovním projevem poškozeného, nelze přehlédnout, že se tímto nešťastným způsobem poškozený zastával svědkyně J. V., která byla poté, co způsobila drobnou dopravní nehodu, zcela nevybíravým způsobem slovně napadena obviněným a jeho manželkou. Byl to tedy obviněný, kdo jako první vystupňoval konflikt pramenící ve své podstatě z nezávažné dopravní nehody. K samotnému poškození vozidla je třeba uvést, že byť prvotní poškození zpětného zrcátka nebylo vedeno přímým úmyslem, nepochybně o jeho poškození obviněný musel vědět, a přesto dále pokračoval ve svém jednání a zalomil poškozenému klíč v zapalování. Skutečnost, že obviněný jednal v jistém emocionálním vypětí způsobeném dopravní nehodou i chováním poškozeného, tak nemá na jeho trestní odpovědnost vliv. Samotný obviněný k motivům svého činu v řádném opravném prostředku v podstatě doznal (srov. příslušnou pasáž v odůvodnění usnesení odvolacího soudu), že jej chování poškozeného provokovalo a že mu chtěl tímto fyzickým útokem na jeho majetek dát dostatečně najevo, aby z místa odjel a do konfliktu se dále nezapojoval. Takový způsob řešení mezilidských neshod vážně narušuje spořádané vztahy ve společnosti, a proto k němu nemůže zůstat trestní právo, má-li plnit zejména svoji ochrannou funkci, lhostejné. A to pak i s ohledem na to, že jiná právní odvětví nedokáží podobným činům svým způsobem regulace předcházet (srov. preventivní a represivní funkci trestního práva). Opomenout nelze ani samotný postoj obviněného, který své jednání popírá (s tím, že si poškození vozidla mohl způsobit sám poškozený) a označuje se za slušného a klidného člověka. I z tohoto pohledu je zřejmé, že obviněný nemá nad svým jednáním potřebný nadhled. Dovolateli lze v neposlední řadě přisvědčit i v tom, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe naráží v daném případě i na výši způsobené škody, která více jak čtyřnásobně převyšuje spodní hranici škody nikoli nepatrné. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního řádu. Z tohoto důvodu nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu podle §222 odst. 2 trestního řádu.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 6 To 132/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Plzni bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu