ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1466.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1466/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný P. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 10 To 255/2014, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 Nt 4977/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. K.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 0 Nt 4977/2014 , bylo obviněnému P. K. uloženo podle §99 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou.
Obviněný podal proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 10 To 255/2014 , a to tak, že stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 10 To 255/2014, podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l . 57 − 58), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. j), l ) tr. ř. s tím, že pro uložení ochranného léčení není splněna zásada přiměřenosti podle §96 tr. zákoníku.
Obviněný namítl, že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro uložení příslušného ochranného opatření. Je přesvědčen, že především nebyla splněna podmínka přiměřenosti vyplývající z §96 tr. zákoníku. V jeho případě není ochranné opatření přiměřeným vzhledem k povaze a závažnosti činu, hrozícímu nebezpečí a k jeho osobě a poměrům. Uvedl, že jako pracovník v Léčebně dlouhodobě nemocných (dále jen „LDN“) se domníval, že je jeho povinností ohlásit případně zjištěná závadná jednání. Měl skutečně podezření, že k trestné činnosti dochází a byl přesvědčen, že když podává trestní oznámení, postupuje správně. Neuvědomil si, že podání trestního oznámení může zasáhnout do práv třetích osob. Stejně tak obviněný neshledává naplnění další podmínky pro uložení ochranného opatření, a to nebezpečí, které od něho v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Nelze souhlasit s názorem stížnostního soudu, že jeho jednání spočívající v podávání stížností může nabýt takové intenzity, že by příslušné orgány řešily trestní odpovědnost třetích osob, které by byly těmito stížnostmi dotčeny. Samotné řízení o uložení ochranného léčení mu pomohlo nazírat na své dřívější jednání v širším ohledu. Již řadu měsíců nerozeslal žádné písemné podání a začal pravidelně navštěvovat MUDr. S. za účelem konzultace svého údajného stavu, který vyplýval ze znaleckých posudků. Tyto skutečnosti měly soudy obou stupňů reflektovat, namísto toho považovaly jeho jednání za ryze účelové. Uvedl, že samotné řízení o uložení ochranného léčení bylo pro něho dostatečně poučné a poskytlo mu náhled na své jednání. Za této situace je dán předpoklad, že již nebude zasílat další podání a nehrozí tedy již nebezpečí, že ohrozí v budoucnu zájmy chráněné trestním zákonem. Obviněný dále namítl, že v rámci principu přiměřenosti nebyla ani náležitě hodnocena jeho osoba a jeho poměry. Jeho jednání bylo pouze „ojedinělé“.
Obviněný odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývá ukládáním ochranných opatření a souladu uložení ochranného opatření se zásadou přiměřenosti - usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, z kterého se podává, že není-li nebezpečí, které od obviněného do budoucna hrozí, dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, nelze ho právě pro nedostatek přiměřenosti akceptovat jako důvod takového zásahu do sféry soukromého života, jakým je uložení ochranného léčení, byť jen v ambulantní formě. Obviněný je toho názoru, že v jeho případě je nebezpečí pouze neurčité a všeobecné, jelikož ze znaleckého posudku pouze vyplývá, že trpí poruchou s bludy, která se projevuje rozesíláním stížností a oznámení úřadům. Soudy byly seznámeny se skutečností, že obviněný již delší dobu nerozesílá žádná podání, tudíž nehrozilo v době rozhodování o uložení ochranného léčení bezprostřední nebezpečí ohrožení zájmů spáchaných trestním zákonem. Obviněný rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1294/2010, z něhož vyplývá, že jen ojedinělé jednání nepříčetného pachatele není zpravidla možné považovat za postačující podklad pro právní závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě.
Obviněný dále rozebírá znalecký posudek MUDr. Petra Hromady a uvádí, že společenská nebezpečnost nebyla hlavním ani podstatným důvodem, pro který znalec navrhoval uložení ochranného léčení direktivní formou.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 10 To 255/2014, a věc vrátil k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného nepovažuje za důvodné. Soudy vyšly z důkazů, z nichž vyplývá, že trpí vleklou duševní poruchou, tzv. poruchou s bludy, která plně ovlivnila jeho jednání, které jinak vykazovalo znaky trestné činnosti (viz např. str. 2 napadeného usnesení). Za této situace se v souladu se soudy činnými ve věci státní zástupce domnívá, že uložení ochranného opatření je přiměřeným zásahem, neboť bez něj, aniž by se obviněný léčil, by zcela reálně hrozilo, že se jeho závadové jednání bude opakovat. Jeho závadové jednání bylo podmíněno chorobou, to znamená, že při nedostatku léčení, by zde stále byla ona podmínka (choroba), která v základech závadového jednání stojí, vyvolává je. Léčba byla mimo to uložena v ambulantní formě, čili nelze hovořit o tom, že by šlo o opatření nepřiměřené. Ani námitku, že od obviněného nehrozí do budoucna žádné nebezpečí, neshledal státní zástupce důvodnou. Nebezpečí ze strany obviněného existuje, byť jeho stupeň není vysoký. Uvádí-li obviněný, že nesouhlasí s tím, že by jeho závadové jednání mohlo vést k řešení trestní odpovědnosti třetích osob, mýlí se, neboť důsledkem jeho minulého závadového jednání bylo právě mj. i šetření orgánů činných v trestním řízení. Ani námitky obviněného, že sám o své vůli začal navštěvovat MUDr. S. „za účelem konzultace svého údajného stavu, který vyplýval ze znaleckých posudků“ a že samotné řízení o uložení ochranného léčení bylo pro něj dostatečně poučné a poskytlo mu náhled na jeho jednání, nemohou vést k jinému rozhodnutí, než které učinily soudy. Spíše naopak potvrzují správnost napadených usnesení, neboť pokud obviněný hovoří o svém „údajném stavu“, vlastně tím popírá objektivní znalecká zjištění o tom, že trpí danou chorobou.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují veškeré zákonné požadavky a jako taková jsou plně přezkoumatelná, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 10 To 255/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení, jímž bylo obviněnému uloženo ochranné opatření. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. j), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. j).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podle §98 odst. 1 tr. zákoníku jsou ochrannými opatřeními ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranný výchova.
Ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou). Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření , jímž je individuální prevence , přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění) , nikoli odstrašení. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo.
Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný .
Podle §99 odst. 4 tr. zákoníku soud uloží podle povahy nemoci a léčebných možností ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
Uvedené ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku upravuje fakultativní ukládání ochranného léčení. Podmínkou jeho uložení je spáchání trestného činu . Obviněnému bylo dle uvedeného ustanovení uloženo ochranné psychiatrické léčení, a to ambulantní formou s tím, že obviněný byl stíhán pro přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž trestní stíhání bylo zastaveno, jelikož obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Podmínka spáchání trestného činu tedy byla splněna.
Stran vyhodnocení duševního stavu obviněného bylo ve věci provedeno řádné šetření. Za účelem posouzení duševního stavu obviněného byl v přípravném řízení vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, následně doplněn vyšetřením pozorováním ve zdravotnickém zařízení v Psychiatrické nemocnici v H. B. Vyšetření prokázala, že obviněný trpí vleklou duševní poruchou, tzv. poruchou s bludy, charakterizovanou chorobným bludným přesvědčením a naprostou nekritičností, kdy pacient nemá sklony k brachiální agresivitě, ale jedna z častých forem se manifestuje stížnostmi na institucích. Podmínka existence duševní poruchy, tedy nepříčetnosti, tak byla taktéž splněna.
Pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti však k uložení ochranného léčení nestačí. Musí zde být splněna i další podmínka spočívající v tom, že pobyt pachatele činu jinak trestného na svobodě je nebezpečný . Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě pak není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popř. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Pobyt takové osoby musí být i pro budoucnost nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Tato podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby . Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. R 11/1974). Jedná se o otázku právní , jejíž posouzení přísluší soudu, kdy rozhodnutí o tom, zda je či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení, může soud učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů.
Zatímco stav nepříčetnosti musí být dán v době činu , nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o ochranném léčení.
Nalézací soud ve vztahu k druhému zákonnému požadavku, tj. nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě, uvedl, že „ sám obviněný nemá náhled na svoji chorobu a tuto si nepřipouští. Je tak velmi pravděpodobné, že v případě jeho neléčení bude své jednání opakovat a v podávání stížností tak bude pokračovat. Pobyt obviněného na svobodě není sice nebezpečný, neboť jeho jednání nepředstavovalo vulgární či fyzickou agresivitu, nicméně mohlo by být, jak bylo výše uvedeno ze strany obviněného opakováno “ (str. 3 usnesení nalézacího soudu). Odvolací soud pak uvedl, že „ pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, byť sice v nižší míře, ale znalec prohlásil, že prozatím trvá “ (str. 2 napadeného usnesení). U obviněného se duševní porucha projevuje podáváním stížností, což zcela jistě může mít, a v projednávané věci i mělo, dopad na osobnostní práva stížnostmi dotčených osob. Pouze sama skutečnost, že obviněný se v rámci své choroby neuchyluje ke slovní či fyzické agresivitě, neznamená, že takovéto jeho jednání nemůže mít trestněprávní dopad, tedy porušit zájmy chráněné trestním zákonem. Sám obviněný uvedl, že si nebyl vědom skutečnosti, že by svým jednáním mohl zasáhnout práva třetích osob. Uvedené jen koresponduje se závěry znalců o nedostatku kritičnosti a náhledu u obviněného, který si své onemocnění nepřipouští. Obviněný popírá objektivní znalecká zjištění o tom, že trpí duševní poruchou, což mimo jiného vyplývá i z jeho prohlášení, že dobrovolně dochází k MUDr. S. za účelem konzultace svého „údajného“ stavu, který vyplýval ze znaleckých posudků. Pokud uvádí, že již získal náhled a dostatečně se poučil díky řízení o uložení ochranného léčení, je to jednak v rozporu s obsahem jeho podání, které o náhledu nesvědčí, spíše naopak, jednak to odporuje závěrům znaleckých posudků, z nichž vyplývá, že obviněný není schopen chápat smysl trestního řízení.
Obviněný ve vztahu k otázce nebezpečnosti jeho jednání pak zejména namítal porušení zásady přiměřenosti při ukládání ochranných opatření uvedené v ustanovení §96 odst. 1 tr. zákoníku . Dle tohoto ustanovení ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.
Uvedené námitce nelze přisvědčit. U obviněného se jedná o zřetelně rozvinutou duševní poruchu, která plně ovlivnila jeho jednání, které jinak vykazovalo znaky trestné činnosti, a dle závěrů znalců je zde reálná hrozba, že bez uložení ochranného opatření, tedy bez nařízené léčby, se závadové jednání obviněného bude opakovat. Nebezpečí opakování závadového jednání by tedy bylo při neléčení choroby reálné a konkrétní. V předmětné věci se jedná o ambulantní formu léčby, kdy obviněný dochází do léčebného zařízení dle pokynů lékaře, tedy není omezen na osobní svobodě. Nejvyšší soud neshledal, že by nebyly dodrženy podmínky ustanovení §96 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata