ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1526.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1526/2015 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. prosince 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 5 To 313/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 62/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 1 T 62/2015, byl obviněný L. L. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 20. 5. 2015 v době od 10:23 hod. do 10:27 hod. v P. – B., v ul. Z., v supermarketu Albert, vzal z volného prodeje 9 ks čokolád zn. Lindt 85% v ceně 74,- Kč/ks, následně zboží uschoval pod svou bundu a i s tímto prošel přes pokladny bez jeho zaplacení, kde byl bezprostředně poté zadržen pracovníkem ostrahy prodejny, a toto bylo bez jeho poškození vráceno zpět do prodeje, a následně byl předán přivolané hlídce PČR, čímž způsobil poškozené společnosti Ahold Czech Republic, a. s., škodu v celkové výši 666,- Kč, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 3 T 15/2014, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2014, pro skutek právně kvalifikovaný mj. jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, za který mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, která uplyne ke dni 28. 10. 2016“. Za to byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 5 To 313/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 8 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. L. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Jedná se o trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy, jehož uložení podle dovolatele bránilo to, že jeho bývalá přítelkyně spolu s jejich malým synem žijí v P. – V., resp. v blízkosti této městské části. Skutečné zázemí má tedy právě v P. a nikoli v K. H. n. V., kde je pouze formálně hlášen k trvalému pobytu. V této souvislosti dovolatel odkázal na právní názor vyslovený ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1975, č. j. Tpfj 75/75, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1087/2011, podle nějž pro závěr o tom, zda pachatel má či nemá trvalý pobyt v místě, na který se má trest zákazu pobytu vztahovat, není rozhodující formální přihlášení k trvalému pobytu podle předpisů o hlášení obyvatelstva, ale to, kde má faktický trvalý pobyt; tj. kde skutečně bydlí, pracuje, má rodinu, popř. své rodiče apod. Citovaná judikatura je podle názoru dovolatele aplikovatelná i na nyní posuzovaný případ. V návaznosti na tom zdůraznil, že před svým zadržením se v P. zdržoval pravidelně a často mimo jiné proto, aby mohl vídat svého syna. O tuto možnost by byl výkonem nepřípustně uloženého trestu zákazu pobytu připraven.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 5 To 313/2015, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 1 T 62/2015, co do výroku, kterým mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu dvou let.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně připomněl, že obviněný se na území hl. m. Prahy dlouhodobě dopouštěl majetkové trestné činnosti. Dále konstatoval, že §75 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje termín trvalého pobytu jako překážky, kdy v dotčeném místě či obvodu nelze pachateli trest zákazu pobytu uložit. V návaznosti na tom státní zástupce poukázal na skutečnost, že obviněný v průběhu celého trestního řízení uváděl orgánům činným v trestním řízení jako adresu svého trvalého pobytu obec K. n. V. v okrese P. Ve výpovědích dále uváděl rozličná místa, na kterých se měl zdržovat. Z toho důvodu nelze jeho argumentaci ohledně silného osobního nebo rodinného vztahu k místu či adrese, na které se uložený trest zákazu pobytu vztahuje, brát za zcela přesvědčivou a konzistentní. Vzhledem k okolnostem případu, osobě obviněného a jeho předchozím tvrzením tak státní zástupce nepovažuje uložený trest za nezákonný, resp. nepřípustný ve smyslu dikce důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném i pro případ uvedený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Námitkou, že trest zákazu pobytu ( §52 odst. 1 písm. h/ tr. zákoníku, §75 tr. zákoníku) na území hl. m. Prahy na dobu dvou let mu byl uložen přesto, že to v jeho případě zákon nepřipouštěl, uplatnil obviněný zvolený důvod dovolání právně relevantně. Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění.
V prvé řadě je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně při svém rozhodování dovolatelem zmiňovaná judikatorní východiska k otázce teritoriálního omezení trestu zákazu pobytu neopomenul. To je zřejmé z jeho konstatování v odůvodnění odsuzujícího rozsudku na str. 8, že „obžalovaný není k hlavnímu městu vázán žádnými vazbami“ . Soudu lze pouze vytknout, že se spokojil s citovaným stručným závěrem, aniž by své úvahy v daném směru blíže rozvedl a odůvodnil. Obdobně postupoval i odvolací soud, který se na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení omezil na konstatování, že všechny výroky přezkoumaného rozsudku shledal správnými, a proto mu nezbylo, než odvolání obviněného zamítnout. Strohost odůvodnění však nepředstavuje takovou vadu rozhodnutí, která je sama o sobě způsobilá vyvolat dovolací přezkum (k tomu srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Podstatné je, že skutkové zjištění soudů, podle nějž dovolatel není k hl. m. Praze vázán žádnými relevantními vazbami, má oporu v provedených důkazech. Vedle výpisu z centrální evidence obyvatel (č. l. 99 a násl. spisu) soud prvního stupně důvodně vycházel také z vlastního vyjádření dovolatele v rámci hlavního líčení dne 5. 6. 2015, který na dotaz soudu, jaký vztah má k P., uvedl: „… moje bývalá přítelkyně je mimo P., takže žádný vztah k P. vlastně nemám. Moje dítě bydlí u V. ….“ (viz č. l. 62 spisu). Bez významu pak není ani odůvodnění žádosti dovolatele o propuštění z vazby ze dne 5. 6. 2015, v němž mimo jiné ke svému zázemí uvedl, že má možnost bydlet u své matky na adrese K. H. n. V., P.; tedy tam, kde je zároveň formálně hlášen k trvalému pobytu (č. l. 71 spisu). Již z toho je zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti neměl v hl. městě Praze vytvořeno sociální a rodinné zázemí v takové kvalitě, jak se nyní snaží účelově prosazovat. Pokud se odvolává na svou potřebu obnovit kontakt a citové vazby se svým dvouletým synem, s nímž jinak nesdílí společnou domácnost, je třeba podotknout, že uložený trest zákazu pobytu mu v tom nebrání. Obec P., kde syn podle vyjádření dovolatele bydlí, není podle správního členění pražskou městskou částí a územně nespadá ani pod žádný z pražských obvodů.
Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností lze uzavřít, že obviněnému (dovolateli) byl trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy ve výměře dvou let uložen jako druh trestu, který v jeho případě zákon připouštěl, a v rámci zákonem stanovené trestní sazby (viz §75 odst. 1 tr. zákoníku).
Protože dovolání obviněného L. L. nebylo z hlediska uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu