ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1562.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1562/2014 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání podaném T. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 5 To 114/2014 ze dne 25. března 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 51/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. února 2014 sp. zn. 5 T 51/2013 byl dovolatel uznán vinným ad 1-3) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání T. S. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. března 2014 sp. zn. 5 To 114/2014 tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal T. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku pak nejprve shrnul základní principy trestního řízení. Uvedl, že soudy obou stupňů v rámci hodnocení důkazů v intencích ust. §2 odst. 6 tr. ř. „vzaly za výchozí jednání popsané pod skutkovou větou v bodu ad 2 výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Chomutově, tedy jednání pachatele v M., když již z tohoto je rozváděna teorie jednání jediného pachatele v rámci tří skutků, přičemž již v samém úvodu hodnocení důkazů se pachatel, který dle soudů byl totožný výrazným způsobem odlišuje od zaběhlého způsobu provádění páchání zvlášť závažného trestného činu, když v tomto případě pachatel nebyl výrazněji maskován.“ Vyjádřil se též k prováděné rekognici, která dle jeho přesvědčení nebyla prováděna v souladu se zákonem, když se dokonce dle jeho přesvědčení jeví v intencích ust. §158a a 160 odst. 4 tr. ř. jako důkazní prostředek absolutně neúčinný. Mělo být podle něj přistoupeno k výslechu svědkyně dle ust. §104b odst. 8 tr. ř., což se však nestalo a zdůraznil, že svědkyně Z. jej najisto nepoznala ani před soudem. Vyjádřil pochybnosti i o procesním postupu při odběru pachové stopy z mobilního telefonu, který pachatel uloupil obsluze čerpací stanice svědkyni Z. Nastínil, jaké podmínky musí být splněny při snímaní pachových stop, což se však podle jeho přesvědčení v předmětné věci nestalo. Také se vyjádřil k tomu, že nebylo v jeho možnostech zvládnout cestu od domu, v němž bydlí, k předmětné čerpací stanici, když časový snímek jeho pohybu v inkriminovaný den byl podle něj zmapován velmi pečlivě. Vyjádřil se i k provádění pachové identifikace, kdy podle jeho vyjádření (s odkazem na odborný článek publikovaný v Trestněprávní revue) ani psovod nesmí vědět, která pachová konzerva je z hlediska trestního řízení zájmovou, navíc toto provedení důkazu proběhlo nejen bez přítomnosti obhájce, ale i bez přítomnosti nezávislé třetí osoby. K bodu tři uvedl, že byl usvědčen toliko výpovědí obsluhy čerpací stanice, která uvedla, že se jeho hlas nejvíce podobá pachateli trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly čepicí, nalezenou poblíž čerpací stanice, také nezajistily postupem dle §88a tr. ř. důkaz pohybem mobilního telefonu dovolatele a vycházely pouze z nepřípustně identifikovaných pachových stop. Shrnul tedy, že neexistuje žádný přímý důkaz proti jeho osobě, když důkazní prostředky nepřímé netvoří požadovaný nepřerušený řetězec. Vyjádřil se i k jednotlivým kamerovým záznamům, když je podle něj zřejmé, že jednotliví pachatelé nejsou stejní. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud „ve smyslu §265k odst. 1 trestního řádu dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 114/2014-670, ze dne 25. března 2014 zrušil, a současně, aby zrušil též rozsudek Okresního soudu v Chomutově č. j. 5 T 51/2013-627, ze dne 7. února 2014 jako rozhodnutí předcházející, a dle ust. §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Chomutově“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že vznesené námitky uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. Podstatou dovolacích námitek je totiž zejména nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, když dovolatel předkládá vlastní, pro něj příznivější, hodnocení provedených důkazů. Rozhodnutí soudů dovolatel zpochybňuje z hledisek procesního práva, když soudům vytýká, že při závěru o vině obviněného nepostupovaly v souladu s procesními zásadami zjišťování skutkového stavu, resp. se zásadou presumpce neviny. Neuplatňuje tedy jedinou námitku, jíž by zpochybňoval vlastní hmotně právní posouzení žalovaného činu. K tomu státní zástupce pro úplnost uvedl, že o právním posouzení jednání pachatele jako pokračujícího zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě pochybnosti nevznikají. Je totiž evidentní, že ve všech případech pachatel použil pohrůžky bezprostředního násilí, a to ať už přímo se zbraní, popřípadě s nápodobou zbraně. Takového jednání se přitom dopustil ve zcela zjevném úmyslu získat finanční hotovost. Svým jednáním tak naplnil jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Dále dovolatel uplatnil rovněž námitky zpochybňující zákonnost některých důkazů. Jde přitom o námitky, jež svou povahou samy o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, avšak dovolatel jimi obsahově uplatňuje existenci vady zasahující podstatu práva obviněného na spravedlivý proces. V případě zjištění takové vady by přitom bylo možno přistoupit k přezkumu skutkového stavu i v dovolacím řízení na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce však má za to, že k takové vadě nedošlo. Dle názoru státního zástupce neobstojí námitky dovolatele stran provedené rekognice, při níž byla poznávající osobou svědkyně Z. Třebaže při tomto úkonu skutečně došlo k tomu, že svědkyně nebyla samostatně vyslechnuta přímo v rámci rekognice, neztotožňuje se státní zástupce se závěrem dovolatele, že by takové pochybení zakládalo nezákonnost a neúčinnost takto získaného důkazu. Lze totiž akceptovat shodný závěr soudů obou stupňů, že rekognice bezprostředně navazovala na výslech svědkyně, při němž se k podobě pachatele vyjadřovala. Bezprostředně navazující opakování takového výslechu k totožným otázkám by tak byl dle názoru státního zástupce pouze přepjatý formalismus. Z hlediska materiálního byl zákonem požadovaný postup dodržen, uvedený a soudy aprobovaný postup lze proto považovat pouze za formální nedůslednost, nikoli podstatnou vadu řízení. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou pak bez významu další navazující námitky dovolatele ve vztahu k provedené rekognici, kdy obviněný pouze zpochybňuje závěry svědkyně a provedenou rekognici pouze interpretuje pro sebe příznivějším způsobem. Stejně tak dle státního zástupce nelze považovat za vadu, pokud při srovnávání pachových stop nebyl přítomen obhájce obviněného. Jde o otázku, která je již judikatorně řešena, a v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1207/2008. V něm Nejvyšší soud vyjádřil závěr, že úkon spočívající v porovnávání pachových stop ve smyslu shora řečeného není možné podřadit pod vyšetřovací úkony, u nichž by účast obhájce měla apriori být zajištěna, a tuto lze proto toliko připustit. Z toho však zároveň vyplývá, že nepřítomnost obhájce u takového úkonu nemá vliv na jeho zákonnost. Pokud pak obviněný vyslovuje pochybnosti nad samotným odběrem pachových stop, lze uvést, že jde opět pouze o polemiku s konkrétním hodnocením takového důkazu, když jde zároveň o otázku, kterou se soudy obou stupňů podrobně zabývaly a postup policejních orgánů akceptovaly. Pokud jde o výhrady k důkaznímu významu pachových stop s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, ani s tímto závěrem se nelze zcela ztotožnit. Je pravdou, že z této judikatury vyplývá postupovat při hodnocení pachových stop velmi obezřetně. V daném případě je však třeba důkaz pachovou stopou, jakožto důkaz nepřímý a podpůrný, posuzovat v kontextu s výpověďmi svědkyň (konkrétně svědkyně Š. a F.), nejednalo se o zajištění jakýchkoli pachových stop, jež se mohly i nahodile nacházet na místě činu, kde by snad bylo možno pochybovat o jejich relevanci ve vztahu ke zjišťovanému skutku. Právě souvislost zajištěných stop s výpovědí napadených svědkyň je skutečností, jež zajištěným pachovým stopám dodává náležitou důkazní relevanci. V tomto směru zde dle názoru státního zástupce nelze pochybovat o vině dovolatele ani v případě jednání uvedeného pod bodem 1/ rozsudku, třebaže jinak lze souhlasit s jeho výhradou, že odůvodnění rozsudku ohledně tohoto je skutečně značně kusé (srov. pouze krátký odstavec na str. 15). I přes nedostatky v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu má státní zástupce za to, že ve věci nelze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by zakládal přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. S přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem, zejména výpovědím přímých svědkyň a provedeným rekognicím, lze naopak konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Státní zástupce se vyjadřoval k dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i když ve vztahu k němu dovolatel žádné obsahově relevantní námitky nevznesl. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání, přestože se formálně opírá o deklarované dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., fakticky směřuje proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací. Dovolání tak obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že námitky, tak jak je uplatnil ve svém podání dovolatel, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Vycházely tak z výpovědí svědkyň Z., Š. a F. (které byly obsluhami v přepadených zařízeních), svědků M. (kteří dovolatele v přípravném řízení ztotožnili na zveřejněných kamerových záznamech z místa přepadení čerpací stanice v M.) a dále z celé řady listinných důkazů.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum) je možno uvést, že (i procesními) námitkami dovolatele se již zabýval velmi pečlivě odvolací soud a tyto jsou tak pouhým opakováním jeho obhajoby. Lze souhlasit s jeho závěry, že rekognice byly prováděny jako úkony neodkladné, když výslech svědkyně Z. předcházel bezprostředně provedené rekognici, dovolatel byl ukázán svědkyni společně se čtyřmi dalšími osobami, které se výrazně neodlišovaly, byly podobné výšky, měly podobný tvar obličeje i postavu. Stejně tak nelze posuzovat dobu, po kterou svědkyni trvalo ztotožnění pachatele jako svědčící o tom, že si snad nebyla jistá. Odvolací soud se též řádně vypořádal s důkazy ve formě pachových stop, a to jako z hlediska získání tohoto důkazu, tak jeho následného hodnocení. Nezbývá než s ním v tomto směru souhlasit a zdůraznit, že pachové stopy nebyly jediným důkazem usvědčujícím dovolatele a hodnocení soudů, když nebyl možný jiný způsob, jak by se pachová stopa dovolatele dostala na věci odejmuté poškozeným při loupežném přepadení, když navíc přitom dovolatel sám tvrdí, že na předmětných místech nebyl. Soudy se též řádně a pečlivě zabývaly vyhodnocením časového rámce provedení skutku pod bodem 2) a na jejich závěry pro stručnost lze takto odkázat.
Dovolací důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je pravdou, že dovolatel žádnou relevantní námitku pod tímto dovolacím důvodem neuplatnil, když toliko uvedl, že „…se skutků nedopustil, přičemž nevinnému nemůže být ukládán jakýkoli trest vymezený v trestním zákoníku.“ Takováto námitka však s ohledem na výše uvedené není způsobilá založit dovolací přezkum, když podmínky stanovené zákonem pro uložení druhu a výše trestu soudy respektovaly, a proto je v tomto směru podané dovolání zjevně neopodstatněné.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny příslušné podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka