ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1587.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1587/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného A. A., rozeného S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 6 To 12/2013, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 8/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 6 To 12/2013, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 43 T 8/2006, zrušují .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 43 T 8/2006 , bylo podle §231 odst. 1 trestního řádu za užití §223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu ve spojení s čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, publikovaného pod č. 1/2013 Sb. a §368 trestního řádu zastaveno trestní stíhání obviněného A. A., rozeného S., pro skutky popsané pod body 2), 4), 5), 7), 8), 9), 12), 16), 17), 21), 23), 24), 35), 37), 38), 41), 43), 45), 46), 55), 68), 69) a 74) obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze, podané dne 24. 4. 2006, sp. zn. 1 KZV 104/2004, právně kvalifikované jako pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, spáchaný v jednočinném souběhu s trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a neoprávněné držení platební karty podle §249b trestního zákona [skutky pod body 2), 4), 5), 7), 8), 9), 12), 16), 17), 21), 23), 24), 35), 37), 38), 41), 43), 45), 46), 55)], dále trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona [skutky pod body 68) a 69)] a trestný čin nedovolené ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona [skutek pod bodem 74)], kterých se měl zčásti dopustit sám a zčásti společně s osobami spoluobviněných D. R., S. S. a D. S.
O stížnosti státní zástupkyně proti předmětnému usnesení rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 6 To 12/2013 , jímž ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 4. 3. 2013 [§140 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí stížnostního soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá trestního řádu, neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedeném v §265a odst. 2 písm. c) trestního řádu a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce nejprve podrobně zrekapituloval průběh předchozího řízení. K zastavovacímu usnesení Městského soudu v Praze připomněl, že podle závěrů tohoto soudu nebylo ke dni 1. 1. 2013 trestní stíhání obviněného A. A. pravomocně skončeno, k tomuto dni ani nebylo vedeno řízení proti uprchlému, od zahájení trestního stíhání ohledně vyjmenovaných skutků uplynula doba delší než osm let a současně za stíhané trestné činy trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, a proto byly naplněny podmínky ve smyslu čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze stížnost s tím, že do celkové doby trestního stíhání by neměla být započítávána doba, po kterou byl obviněný stíhán jako uprchlý, ani doba, která následovala po jeho pravomocném odsouzení jako uprchlého, a trvala až do momentu, kdy důvody řízení proti uprchlému pominuly, když byl na základě evropského zatýkacího rozkazu z důvodu předání do výkonu trestu odnětí svobody fakticky deportován z Ř., tedy doba od 25. 10. 2006 do 8. 10. 2012, a proto doba trestního stíhání limit osmi let trvání ani zdaleka nedosáhla. Vrchní soud v Praze stížnost jako nedůvodnou zamítl, přičemž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší státní zástupce v dovolání poukázal na to, že argumentace soudů obou stupňů o aplikovatelnosti amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky je nepřípadná, jelikož nijak nevzaly v potaz, že článek II rozhodnutí o amnestii má být především prostředkem k ukončení trestních stíhání, jež nejsou orgány činné v trestním řízení schopny bez přičinění obviněného dlouhodobě pravomocně ukončit samy. Nezohlednily zejména skutečnost, že po dobu téměř šesti let nebylo možné vést proti obviněnému standardní řízení, neboť uprchl z Č. r. Délka doby trestního řízení byla ovlivněna výlučně jednáním obviněného, který se rozhodl trestnímu stíhání vyhýbat. Ke znovuotevření již jednou pravomocně ukončeného řízení došlo až v důsledku výslovného projevu vůle obviněného ve smyslu §306a odst. 2 trestního řádu. Trestní stíhání obviněného tedy bylo prováděno znovu, přestože již jednou skončilo, což je jiná situace, než dlouhodobé kontinuální vedení určitého řízení. K tomu odkázal na názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, podle něhož není vyloučen restriktivní výklad aboliční části amnestie v případech, kdy se obviněný jako uprchlý vyhýbal trestnímu stíhání. Podle nejvyššího státního zástupce proto nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání z uvedených důvodů.
Proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 6 To 12/2013, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 43 T 8/2006, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného způsobu rozhodnutí, než je uveden v §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obhájkyni obviněného s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) trestního řádu, jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněného.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu pod písmeny a) až k). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu je dán v případech, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) trestního řádu, přestože nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Jelikož dovolání směřuje proti usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně proti usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného, jehož další trestní stíhání je z důvodu účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 nepřípustné, a je v něm namítáno, že nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, když do celkové doby trestního stíhání neměla být započítávána doba, po kterou byl obviněný stíhán jako uprchlý, ani doba, která následovala po jeho pravomocném odsouzení jako uprchlého, a trvala až do momentu, kdy důvody řízení proti uprchlému pominuly, bylo dovolání s odkazem na tento dovolací důvod uplatněno relevantně.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by bylo třeba dovolání podle §265i odst. 1 trestního řádu odmítnout, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a posoudil, zda je dovolání důvodné.
Podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, se nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
Právo prezidenta republiky udílet amnestii je zakotveno v čl. 63 písm. k) Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava“), podle něhož prezident má právo udělovat amnestii. Jde o akt aplikace práva, který vykazuje určité normativní prvky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/2013), neboť směřuje vůči blíže nevymezenému počtu osob, které splňují podmínky stanovené v amnestijním rozhodnutí. To na rozdíl od milosti podle čl. 62 písm. g) nebo čl. 63 písm. j) Ústavy, která se týká jen individuálních osob. Článek II. amnestie je aboličním rozhodnutím, tj. příkazem, aby se trestní stíhání nezahajovalo nebo aby se v již zahájeném trestním stíhání nepokračovalo. V případě jeho aplikace se postupuje podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
Nejvyšší soud se otázkami aplikace čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, či ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 432/2013). Zmínit je třeba rovněž usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, kterým byl odmítnut návrh na zrušení tohoto ustanovení amnestie. V těchto rozhodnutích bylo dovozeno, že právo prezidenta na vymezení podmínek abolice, za nichž se nemají konat trestní stíhání, tj. stanovení rozsahu konkrétního aboličního rozhodnutí, není Ústavou nikterak ohraničeno. Může být proto v každém konkrétním rozhodnutí o amnestii využito v jiném rozsahu a za jiných podmínek, než tomu bylo v předešlých amnestiích, a tudíž je i dopad každé konkrétní amnestie v tomto ohledu jiný. Z těchto důvodů je nutné konkrétní rozhodnutí prezidenta o amnestii aplikovat v souladu s jeho zněním, jak bylo vyhlášeno. K takové aplikaci, která přísluší výhradně soudu, je nutné přistupovat při zachování základních principů obecné spravedlnosti, zejména zásady rovnosti práva na soudní ochranu a jinou právní ochranu, která vyplývá z čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 jako součásti ústavního pořádku České republiky dále jen „Listina“) a při důsledném zachování principu vymezeného v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Na základě těchto základních zásad je nezbytné postupovat při aplikaci amnestijního rozhodnutí vydaného prezidentem, a to s důrazem na to, že „princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských a lidských práv a osob.
Přestože není k dispozici žádná „důvodová zpráva“ k amnestijnímu rozhodnutí, konkrétně pak k jeho čl. II, lze za hlavní smysl této abolice považovat zastavení dlouhodobých trestních stíhání. Vyplývá to nejen v textu abolice, ale například rovněž z vyjádření prezidenta republiky k amnestii v Událostech České televize ze dne 16. ledna 2013 (viz http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove zpravy/archiv/7535.shtml), podle nějž bylo jedním ze základních filozofických prvků amnestie zastavit „ nekonečně se vlekoucí trestní řízení, která naše soudy nebyly schopny vyřešit ve smysluplné době “. Z toho lze usoudit, že aboliční část amnestie míří proti nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním, u nichž jejich délka ovlivňuje možnost považovat řízení za spravedlivé. Abolice má tak nepochybně své konotace rovněž ve vztahu k nepřiměřené délce trestního stíhání, které je v rozporu s požadavky plynoucími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a rovněž Ústavního soudu. Z hlediska textu abolice není až na jedinou výjimku (trestní stíhání proti uprchlému, kdy se obviněný trestnímu stíhání vyhýbal pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval) rozhodující, jaké okolnosti nepřiměřenou délku trestního stíhání zapříčinily, zda se jednalo o příčiny na straně orgánů činných v trestním řízení nebo na straně obviněného, případně zda byla důvodem právní či skutková složitost případu [srov. však usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, který jako tzv. obiter dictum v bodě VII./45 otevřel otázku, zda od doby trestního stíhání pro účely abolice neodečítat dobu, po kterou obviněný svým (prokazatelně) zjevným obstrukčním chováním v řízení – a to i jiným, než pro jaké lze vést řízení proti uprchlému – výlučně způsobil relevantní prodloužení trestního stíhání].
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba vycházet ze skutečné doby, po kterou se v průběhu ještě neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. ř., tedy po kterou se obviněný trestnímu řízení vyhýbal pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval, a tuto dobu je třeba odečíst od celkové doby trvání trestního stíhání. Trestní stíhání je proto podle čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta možné zastavit jen v případě, že matematický rozdíl celkové doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti uprchlému představuje dobu delší než 8 let, a to k datu 1. 1. 2013.
Jestliže obviněný A. A., rozený S., byl po dobu téměř 6 let z celkové doby trestního řízení přibližně 8 let uprchlý, nebyla ve smyslu čl. II amnestijního rozhodnutí prezidenta ke dni 1. 1. 2013 splněna podmínka trvání doby trestního stíhání více než 8 let od jeho zahájení. Nebyly tak ani splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání, a proto soudy pochybily, pokud jeho trestní stíhání zastavily. Proto bylo shledáno dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 6 To 12/2013, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 43 T 8/2006. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před rozhodnutím soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání. V novém řízení se bude soud prvního stupně povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 7. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký