ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1632.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1632/2014 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o dovolání podaném Ing. M. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 51/2014 ze dne 4. září 2014, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 137/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. Nt 137/2013 ze dne 12. února 2014 byl v bodě I. podle §239 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) a contrario zamítnut návrh státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 9. 2013 č. j. 9 VZV 21/2008-4277 na zabrání jiné majetkové hodnoty, a to pohledávky daňového subjektu - odsouzeného Ing. M. K. vůči správci daně – Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště v D., spočívající v přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 1.104.682,63 Kč a v bodě II. bylo podle §79e odst. 7 za použití §79d odst. 8 tr. ř. zrušeno zajištění pohledávky daňového subjektu - odsouzeného Ing. M. K. vůči správci daně – Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště v D., spočívající v přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 1.104.682,63 Kč, které bylo učiněno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013 č. j. Nt 137/2013-22.
Proti tomuto usnesení podala příslušná státní zástupkyně stížnost, o které rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 4 To 51/2014 ze dne 4. září 2014 tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl tak, že ad I. podle §79e odst. 7, §79d odst. 8 tr. ř. žádost odsouzeného Ing. M. K. o zrušení zajištění jiné majetkové hodnoty – pohledávky daňového subjektu - odsouzeného Ing. M. K. vůči správci daně – Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště v D., spočívající v přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 1.104.682,63 Kč zamítl, a ad II. podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozhodl o zabrání jiné majetkové hodnoty - pohledávky daňového subjektu - odsouzeného Ing. M. K. vůči správci daně – Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště v D., spočívající v přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 1.104.682,63 Kč.
Proti výše uvedenému rozhodnutí stížnostního soudu podal Ing. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh soudního a daňového řízení a namítl, že Vrchní soud v Praze dospěl k nesprávnému závěru ohledně neexistence daňové pohledávky v době probíhajícího trestního řízení, když uvedl, že teprve nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 3244/09 dal vzniknout pohledávce, která je výnosem z trestné činnosti. Vyjádřil přesvědčení, že Ústavní soud při posuzování jeho případu pouze deklaroval, že obviněnému předmětná daňová pohledávka vznikla již dříve, a to konkrétně v době jeho žádosti o vrácení přeplatku ze dne 15. 3. 2007 a že finanční orgány pochybily, když tuto pohledávku odmítly ve vazbě na podanou žádost o vrácení přeplatku řádně vypořádat. Uvedl, že rozhodnutí Vrchní soud v Praze rozhodl chybně a jeho rozhodnutím došlo k porušení principu, podle něhož nelze zabrání věci uložit v případě existence překážky věci pravomocně rozsouzené. Navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací „usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 51/2014 ze dne 4. září 2014 zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí Vrchnímu soudu ČR v Praze.“
Opis dovolání byl za podmínek §265h tr. ř. doručen k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, příslušný státní zástupce se však do dne konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tak lze namítat, že při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy nižších stupňů, nebyly splněny zákonné (hmotně právní) podmínky pro uložení příslušného druhu ochranného opatření.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů jsou tak námitky uplatněné dovolatelem uplatněny zčásti důvodně. To proto, že lze přisvědčit dovolateli, že nález Ústavního soudu v jeho věci měl pouze deklaratorní charakter a povinnost finančních orgánů vrátit daňový přeplatek dovolateli existovala již v době rozhodování v jeho trestní věci, tedy již v době vydání rozsudků Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 T 8/2007, a Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, sp. zn. 4 To 95/2009, a ve vztahu k této pohledávce mu měl být uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a pokud se tak nestalo, nelze tyto rozsudky doplnit dodatečným postupem podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může soud uložit, že se věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit. V předmětné věci však dovolatel byl stíhán a odsouzen za pokus trestného činu zkrácení, daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu tehdy účinného trestného zákona.
Dovolací soud se nicméně domnívá, že za situace, kdy je zřejmé, že nárok obviněného na vyplacení přeplatku daně vznikl na základě zkresleného daňového přiznání a jeho faktickou oprávněností se nezabýval ani soud Ústavní, který svým nálezem pouze deklaroval, že za situace, kdy vytýkací řízení v zákonné prekluzivní lhůtě neskončilo, hledí se na něj jako by vůbec neproběhlo (Ústavní soud se tedy trestně právními aspekty daného případu nezabýval). Jednání obviněného, které směřuje k vyplacení takovéhoto neoprávněného přeplatku je tedy de facto pokusem o dokonání trestného činu. Proto také bylo možno uložit ochranné opatření podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť hrozí nebezpečí, že taková věc nebo jiná majetková hodnota bude sloužit ke spáchání zločinu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ač dovolací soud přisvědčil dovolateli, že ukládání ochranného opatření podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v dané věci nebylo zcela v souladu se zákonem, je zřejmé, že ani postup dovolatele není v souladu s trestním zákonem a je možné na něj aplikovat postup dle stejného ustanovení trestního zákoníku, pouze z jiného důvodu než učinil Vrchní soud, a tedy uložit ochranné opatření podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Z uvedeného pak zjevně plyne, že samotné projednání takto podaného dovolání nemůže zásadně ovlivnit (změnit) postavení obviněného a současně také zjevně nejde po právní stránce o otázku zásadního významu.
Dovolací soud tedy podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka