ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.253.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 253/2015 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2015 o dovolání podaném E. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 349/2014 ze dne 22. srpna 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 44/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 2 T 44/2014 byl dovolatel uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže dle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání E. G. proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. srpna 2014, sp. zn. 9 To 349/2014 tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu a s použitím §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že odsoudil dovolatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal E. G. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že namítá nesprávné hmotně právní posouzení věci s poukazem na nesprávná skutková zjištění, které vyvozuje z existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Poukázal na ústavně právní rozměry trestního řízení s tím, že volné uvážení soudů nemůže být absolutní, co se týká hodnocení důkazů a tam, kde existují jakékoli pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného. Vyjádřil přesvědčení, že žádný z provedených důkazů nelze označit jako důkaz přímý svědčící o jeho vině a hodnocení všech nepřímých důkazů je dle něj zatíženo nesprávnou interpretací zásady presumpce neviny. Uvedl, že hodnocení důkazů se věnoval v odvolání, na které plně odkázal. Stručně uvedl, že soudy k závěru o naplnění podstatných znaků skutkové podstaty předmětných trestných činů vedlo hodnocení následujících důkazů, které podrobně rozebral k jednotlivým bodům směřujícím k tomu, že to byl on, kdo napadl poškozeného a že to byl on, kdo se zmocnil věcí poškozeného. Vyjádřil se i k dalším důkazům, jako záznamy kamer z obce, kam poškozeného dovezl a z bankomatu, odkud poškozený vybíral finanční hotovost, vyhodnocení genetických stop, výpověď svědků k následnému předání telefonu poškozeného. Soudy se dle jeho přesvědčení dostatečně nevypořádaly s úvahou, zda mohl poškozeného napadnout někdo jiný než dovolatel, že mu mohla věci odcizit jiná osoba než dovolatel a že předmětný telefon mohl užívat bratr dovolatele i z jiného důvodu, než že by jej svému bratrovi předal on. Uvedl, že při hodnocení důkazů s důrazem na princip presumpce neviny by skutkové závěry soudů musely být jiné, než na základě kterých jej odsoudily. Pokud by dospěly k jiným skutkovým závěrům, měla by tato skutečnost vliv i na užitou právní kvalifikaci (např. pokud by dovodily, že dovolatel poškozeného toliko napadl ve vyhrocené emoční situaci v důsledku hádky s poškozeným). Co se týká naplnění skutkové podstaty přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že v napadeném rozsudku soudy nevěnovaly tomuto přečinu náležitou pozornost a není dostatečně odůvodněn. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek Okresního soudu Praha - západ i napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc přikázal k novému projednání.“
K takto podanému dovolání zaslalo sdělení Nejvyšší státní zastupitelství, které ovšem pouze prostřednictvím příslušné státní zástupkyně sdělilo, že se vzhledem k povaze uplatněných námitek nehodlá k podanému dovolání věcně vyjadřovat. Současně souhlasila příslušná státní zástupkyně s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Pro úplnost je nutno dodat, že nelze přihlížet k té části dovolání, v níž dovolatel odkázal na námitky uplatněné v jeho odvolání. Dovolání lze totiž podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že většina námitek, tak jak je uplatnil ve svém podání dovolatel, není způsobilá být právně relevantně uplatněna nejen pod tímto dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí zřetelně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedenými trestnými činy.
Vycházely tak z výpovědi poškozeného K., který si událost vybavoval až do okamžiku, kdy vystupoval z auta s mobilním telefonem v ruce, v úmyslu přivolat Policii ČR, kamerových záznamů z předmětné obce i z kamery u bankomatu v obci R., znaleckého posudku vypracovaného ke způsobu zranění poškozeného a dále z výpovědí svědků D. S. N., T. B. L. N. a svědka V. L. M., kteří se vyjadřovali k dalšímu osudu mobilního telefonu poškozeného. Pokud z těchto důkazů dospěly k závěru, že skutkový děj se odehrál tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak jim nelze v daném směru nic vytknout. Výše uvedené důkazy i s ohledem na skutečnost, že mobilní telefon byl několik dní po incidentu používán bratrem dovolatele a následně neznámým řidičem taxi prodán výše uvedenému svědkovi, je zřejmé, že byť se jedná o důkazy nepřímé, tvoří ve svém celku nepřerušený řetězec, na jehož základě lze přesvědčivě dospět k závěru o vině dovolatele.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Co se týká dovolatelovy námitky, že v případě přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku chybí dostatečné odůvodnění, proč bylo jeho jednání takto kvalifikováno, je třeba především uvést, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Nad rámec uvedeného však lze konstatovat, že soudy se touto právní kvalifikací podrobně zabývaly (soud prvního stupně na str. 9 svého rozhodnutí) a Nejvyšší soud nemá ani proti této právní kvalifikaci jakékoli námitky. Je možné snad ještě připomenout judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce, podle které např. tzv. bezhotovostní platební styk se již běžně uskutečňuje prostřednictvím platebních karet, které se obvykle vyskytují v peněženkách dospělých osob. Peněženky se přitom zcela obvykle nacházejí v taškách, kabelkách, batozích či jiných příručních zavazadlech. Pokud tedy pachatel odcizí poškozené osobě příruční zavazadlo, může důvodně předpokládat, že v něm bude uložena také peněženka a v ní pak nejrůznější platební prostředky (bankovky, mince, platební karty, šeky či např. stravenky). Za tohoto stavu tedy pachatel jedná přinejmenším v eventuálním úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku neoprávněně si opatřit bez souhlasu oprávněného držitele platební prostředek (§234 tr. zákoníku) , (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011).
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka