ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.272.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 272/2015 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 o dovolání podaném J. S. , roz. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 325/2014 ze dne 26. srpna 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 248/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 4 T 248/2013 ze dne 18. června 2014 byla dovolatelka uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené přečiny byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž jeho výkon jí byl odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále jí bylo dle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení v podobě zákazu jakéhokoli kontaktu s poškozeným M. S., ve zkušební době podmíněného odsouzení.
O odvolání J. S. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 325/2014 ze dne 26. srpna 2014 tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala J. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že má za to, že její jednání nenaplňovalo kumulativně znaky skutkové podstaty (přečinu) nebezpečného pronásledování, které jsou k posouzení jejího jednání jako trestného činu nutné, tedy konkrétně dlouhodobost pronásledování způsoby blíže popsanými v §354 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a způsobilost takového jednání v poškozeném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Poukázala na skutečnost, že k intenzivnímu kontaktování poškozeného došlo v období od 25. 10. 2013 do 30. 10. 2013, tedy celkem během šesti dnů, což v žádném případě nelze hodnotit jako jednání dlouhodobé. Její jednání také nebylo způsobilé způsobit důvodnou obavu, když tuto okolnost je třeba posuzovat pokaždé zcela individuálně. Uvedla, že poškozený na její pokusy o kontakt reagoval pozitivně, dokonce sám kontakt inicioval. Soudy dle jejího přesvědčení také nevzaly v potaz skutečnosti, které její jednání vyvolaly. Je matkou nezletilého syna a dlouhodobě se nachází v tíživé finanční situaci, přičemž poškozený této její situace de facto využil a třebaže nemusel, navázal s ní vztah na sexuální bázi, který udržoval rok, záměrně ji mystifikoval o svých citech k ní a jejich vztah tak byl od počátku velmi nevyvážený, když poškozený se s ní vídal pouze tehdy, když měl zájem o sexuální služby, zatímco ona si k němu vytvořila velmi silné citové pouto a v okamžiku, kdy se dozvěděla o jeho přítelkyni, nechala se ovládnout emocemi, které jí nedovolily jednat racionálně. Poukázala na skutečnost, že trestně právní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné a je třeba zohlednit princip ultima ratio, když s ohledem na subsidiaritu trestní represe je zřejmé, že soudy obou stupňů k věci přistoupily značně formalisticky a opomněly si položit otázku, zda se vůbec jedná o trestný čin. Vyjádřila tak přesvědčení, že její jednání vyvolané silným citovým otřesem a liknavým a nečitelným chováním poškozeného, lze hodnotit nejvýše jako přestupek. K posouzení svého jednání jako přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku uvedla, že v minulosti v domě poškozeného přechodně bydlela, v době, kdy vnikla dírou v plotě na jeho pozemek, měla v domě poškozeného svoje věci, které jí poškozený odmítal vydat a impulzem pro toto vniknutí byl její okamžitý emoční stav popsaný výše. Není podle ní možné dovodit, kdy jí poškozený svůj souhlas se vstupem na svůj pozemek odebral. Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud „dle ust. §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 325/2014-167 ze dne 26. 8. 2014, i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 6. 2014, č. j. 4 T 248/2014-145 (správně č. j. 4 T 248/2013-145), a dle ust. §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu 1. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k názoru, že postačí nové projednání věci u odvolacího soudu, aby rozhodl tak, že se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 325/2014-167 ze dne 26. 8. 2014 a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že z hlediska vztahu napadeného usnesení a podaného dovolání je spornou právní otázkou to, zda byly naplněny ty zákonné znaky uvedeného přečinu, které spočívají v tom, že šlo o jednání dlouhodobé, došlo při něm k vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou, k vyhledávání osobní blízkosti, vytrvalému kontaktování prostřednictvím elektronických komunikací, omezení v obvyklém způsobu života s tím, že by uvedené jednání bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život a zdraví buď poškozeného, nebo osob jemu blízkých. V posuzované trestní věci je dle státní zástupkyně možné bez jakýchkoli pochybností zaznamenat veškeré rysy pronásledovatelského chování, neboť je zřejmé, že v době od 12. 9. 2013 do 10. 11. 2013, tedy po dobu dvou měsíců, se dovolatelka jednostranně snažila
o kontakt s poškozeným, ke kterému měla v minulosti, a to po dobu jednoho roku, velmi blízko, neboť spolu měli intimní vztah. Uvedla, že dovolatelka i přes jednoznačné signály ze strany poškozeného své snahy o kontakt stupňovala, přičemž příčinou jejího jednání byla okolnost, že si poškozený našel novou přítelkyni. Podle státní zástupkyně je zřejmé, že byl naplněn znak dlouhodobosti, neboť došlo k několika vynuceným kontaktům, které byly způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu, přičemž se bezpochyby jednalo o soustavné, vytrvalé, tvrdošíjné a systematicky prováděné jednání vybočující z běžných norem chování. To, že dovolatelka sáhla i k výhrůžkám o ublížení na zdraví, je rovněž zřejmé, neboť poškozenému vyhrožovala fyzickou likvidací najatým U. Z popsaného jednání vyplývá, že vyhledávala jeho osobní blízkost a sledovala jej, současně jej vytrvale písemně i prostřednictvím prostředků elektronických komunikací kontaktovala a omezila jej v obvyklém způsobu života, a to tím, že neustálou kontaktáží blokovala jeho telefon, který potřeboval jako osoba samostatně výdělečně činná ke spojení se zákazníky a rovněž tím, že atakovala jeho soukromí, neboť telefonicky obtěžovala i jeho přítelkyni. Státní zástupkyně konstatovala, že dovolatelka obtěžovala poškozeného tak intenzivně, až to ohrožovalo bezesporu jeho psychickou a částečně i fyzickou integritu. Existovala zde tedy důvodná obava o jeho život a zdraví, neboť tato důvodná obava u předmětné skutkové podstaty vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým pachatel působí na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán. Pokud jde o zásadu subsidiarity trestní represe, ta se promítá do ustanovení trestního zákoníku v §12 odst. 2. Podle tohoto zákonného ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje naplnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Právě tímto ustanovením je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek, aby instituty trestního práva byly používány jen jako krajní prostředek nápravy dotčených vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných právních odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány. Výrok, jímž byla obviněná uznána vinnou trestným činem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) t. zákoníku, není v žádné kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť dovolatelka se posuzovaného činu dopustila jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti, způsobu provedení a doby trvání očividně překročilo rámec aktivit, které jsou v normálním životě běžně používány k ukončování vztahů, a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Za správnou označila státní zástupkyně i právní kvalifikaci přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, když je zřejmé, že v tomto konkrétním případě dovolatelka vstoupila dírou v plotě na pozemek poškozeného. S ohledem na to, jakým způsobem se na pozemku chovala, tedy ničila keře, rozdupala plato vajec a těmito napsala na nemovitost obviněného hanlivý vzkaz, je jasné, že šlo o reakci na to, že s ní poškozený nechce již mít nic společného a tím pádem ani nechce, aby se zdržovala v jeho nemovitosti či pozemku. To, že obviněná v minulosti měla jak do domu, tak na pozemek přístup, nehraje pro právní kvalifikaci žádnou roli, neboť směrodatná je vůle majitele nemovitosti. Veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody tedy byly naplněny rovněž. Protože rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vytýkanými vadami, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že stěžejní námitka dovolatelky, tedy že nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, je uplatněna právně relevantně, současně se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou a je k ní třeba uvést následující:
Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) a d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že
a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým,
b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje,
c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje,
d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života.
Pokud jde o znak dlouhodobosti pod tímto pojmem je třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které musí zároveň být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Čím větší je frekvence, ale i různorodost jednotlivých forem pronásledování, tím kratší může být časové období, které lze podřadit pod dlouhodobé pronásledování. Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik, přičemž opakováním se zde rozumí více než deset pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba čtyř týdnů. K právní kvalifikaci jednání ve smyslu nebezpečného pronásledování není proto třeba, aby bylo použito k vynucení kontaktu s obětí násilí, stačí její tvrdošíjné obtěžování všudypřítomnou bezprostřední či zprostředkovanou přítomností pachatele (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 3295s).
Je tedy zřejmé, že pokud se dovolatelka v průběhu dvou měsíců vytrvale snažila o kontakt s poškozeným, vstoupila k němu na pozemek, kdy mu poničila jeho majetek, obtěžovala jej soustavným prozváněním mobilního telefonu, který potřeboval ke své práci, zasílala mu v krátkém časovém období velké množství SMS zpráv, tvrdila mu, že je těhotná, ač to nebyla pravda a dokonce pod falešnou záminkou poslala do jeho domu Policii ČR, naplňuje toto její jednání znaky dlouhodobosti ve smyslu předmětného ustanovení trestního zákoníku.
Pokud jde o její námitku, že poškozený sám kontakty s ní inicioval a dokonce je sám vyhledával, nic takového z provedeného dokazování nevyplynulo, právě naopak bylo prokázáno, že přes opakované žádosti poškozeného, aby jej již nechala být, byla to právě dovolatelka, kdo poškozeného a jeho přítelkyni vytrvale kontaktoval.
Pokud dovolatelka poškozenému napsala „Nenuť mě k tomu, abych se spojila se S. a kluci si tě podají. Stále mám o Tebe zájem opravdu Tě miluji nechci Tě nenávidět já počkám max do rána pak si to odnesete oba…“ a i během telefonických kontaktů mu vyhrožovala likvidací jeho i jeho blízkým, je zřejmé, že toto její jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o něj i o jeho blízké. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani to, že poškozený v této době sám dovolatelku kontaktoval, a to za účelem předání jejích osobních věcí nebo že kontaktoval jejího syna, ke kterému pravděpodobně měl vytvořené nějaké citové pouto, a kterého současně dovolatelka používala jako prostředek k vyvíjení tlaku na poškozeného.
Právně relevantně je uplatněna i námitka týkající se toho, že soudy pominuly zásadu subsidiarity trestní represe. K té lze ve stručnosti uvést, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Dále jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Lze uzavřít, že jednání dovolatelky, ať již bylo motivováno jakýmikoli pohnutkami, překročilo hranici trestně právního postihu.
K přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku lze pouze ve stručnosti uvést, že dovolatelka věděla, že již nemá přístup na pozemek poškozeného povolen, a to proto, že tento má již novou přítelkyni a vnikla na pozemek oplocením právě proto, aby se poškozenému pomstila, což také učinila a závěr o tom, že takto vnikla na pozemek, neoprávněně lze bezpečně učinit.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka