ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.342.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 342/2015 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. dubna 2015 o dovolání podaném D. B. A. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 430/2014 ze dne 21. listopadu 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 153/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 8 ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 3 T 153/2012 byla dovolatelka uznán vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jeho výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Současně jí byla stanovena zvláštní podmínka osvědčení, aby ve zkušební době vedla řádný život a podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byla stanovena povinnost uhradit poškozenému M. F., trvale bytem P., P. Č. s., adresa pro doručování S. S., Z. P. škodu ve výši 119.044,- Kč.
O odvolání D. B. A. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. listopadu 2014, sp. zn. 7 To 430/2014 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala D. B. A. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných, náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že soud prvního stupně mohl vycházet a také vycházel pouze z výpovědi její a výpovědi poškozeného M. F., jiné důkazy prakticky nebyly prováděny a ani být prováděny nemohly. Posuzování výdajů, které byly z částky získané z prodeje pozemků učiněny dovolatelkou, nemá dle jejího přesvědčení z hlediska trestního práva význam. Poukázala na to, že její výpověď byla od počátku trestního řízení neměnná a po právní stránce se měl odvolací soud z hlediska svého posuzování zaobírat především původními výpověďmi, kdy však ve svých opakovaných zrušeních osvobozujících rozsudků vyslovil svůj názor již předem. Dále uvedla, že základní podstatou přečinu zpronevěry je úmysl, když však tento u ní dovodit nelze, neboť již od počátku trestního řízení tvrdila, že jí poškozený svěřil předmětné finanční prostředky, aby s nimi nakládala podle vlastního uvážení pro děti. Prodejem získaná finanční částka tak byla se souhlasem svědka F. zaslána na její účet, ke kterému svědek neměl žádný přístup. Její výpověď byla od počátku trestního řízení neměnná, přičemž to byl naopak svědek, kdo svou výpověď několikrát změnil, přičemž tyto změny činil zjevně za tím účelem, aby tyto peníze mohly být nějakým způsobem započteny na dlužné výživné. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že jí nebyl prokázán úmysl ke zmaření základního účelu svěření finanční hotovosti, tedy jejího užití ve prospěch nezletilých dětí, ale nebylo ani bez pochybností prokázáno, že by tak činila bez souhlasu svědka F. Zdůraznila, že bývalý manžel při zaslání peněz na její účet výslovně uvedl, že je ponechá matce nezletilých dětí, aby je použila pro dcery dle vlastního uvážení. Uvedla, že posouzení jejího jednání jako jednání trestního je porušením zásady subsidiarity trestní represe, a že se na její jednání, které bylo minimálně zahájeno za účinnosti starého trestního zákona, mělo pohlížet v její prospěch, a to z hlediska společenské nebezpečnosti podle dříve platného trestního zákona. Vyjádřila přesvědčení, že mimořádně společensky škodlivá je naopak nečinnost státního zastupitelství ve vztahu k nehrazení řádného výživného svědkem F., kdy s touto záležitostí bylo státní zastupitelství opakovaně a kvalifikovaně seznámeno, aniž by jakkoli konalo v uvedené věci s ohledem na povinnosti zasahovat ex officio. Závěrem svého podání s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud „napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí se závazným právním názorem.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnila obviněná v rámci své obhajoby prakticky od počátku trestního řízení a vtělila je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Vyjádřila souhlas s názorem odvolacího soudu, že dle jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu, které odvolací soud velmi podrobně ve svém rozhodnutí rozebral, není možno trestní stíhání obviněné rozhodně považovat za porušení principu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázala na skutečnost, že inkriminovaný skutek je nepochybně případem společensky škodlivým, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti obviněné podle jiného právního předpisu. Stejně tak je možno odmítnout námitku obviněné, že mělo být použito trestního zákona platného do 31. 12. 2009, neboť nový trestní zákoník byl pro obviněnou příznivější. S ohledem na výše uvedené tak shrnula, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že v jeho rámci nelze právně relevantně uplatnit tu část dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybnila skutkový děj a způsob hodnocení důkazů, na jehož základě soudy ke zjištěnému skutkovému ději dospěly. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) usnesení jasně a pečlivě objasnily, proč neuvěřily obhajobě dovolatelky a naopak, proč vycházely z výpovědi poškozeného F. Na základě takto vyhodnocených výpovědí (a dalších listinných důkazů) pak dospěly ke skutkovému ději tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Je třeba zdůraznit, že právo hodnotit (ve věci provedené) důkazy je právem soudu nalézacího (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.)
Za právně relevantně uplatněnou tak lze považovat tu část námitek, jejichž prostřednictvím dovolatelka namítla, že nebyl prokázán její úmysl spáchat trestný čin, že na věc měl být správně aplikován starý trestní zákon, neboť tento je pro ni příznivější (bylo by nutno se zabývat i materiální stránkou jí přisuzovaného trestného činu) a dále, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Současně je však třeba uvést, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné a je k nim namístě uvést následující:
Podle ustanovení o časové působnosti trestních zákonů se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější ( §2 odst. 1 tr. zákoníku). Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán (§2 odst. 2 tr. zákoníku). Jestliže je tedy skutek popsán tak, že k dokončení jednání došlo v blíže neurčené době v prosinci roku 2010, pak k dokončení jednání došlo za účinnosti nového trestního zákoníku (který byl účinný od 1. 1. 2010) a na daný případ je tak nutné bez dalšího aplikovat tento právní předpis (a to již bez jakékoli komparace případné příznivosti pro pachatele). Soudy tedy správně na věc aplikovaly nový trestní zákoník a nebyly povinny zabývat se materiální stránkou ve smyslu dřívějšího trestního zákona.
Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, přečinu podle odst. 3 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.
Jak vyplynulo z ve věci učiněných skutkových zjištění, dovolatelce byly na její bankovní účet svěřeny finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jejího bývalého manžela, přičemž tento jí dal jasné instrukce, na jaký účel jsou jí tyto prostředky svěřeny. Pokud tyto peníze utratila v rozporu s účelem svěření a bez souhlasu svého bývalého manžela, tak dozajista musela (popsaným způsobem) jednat vědomě. Soudy se vypořádaly i s otázkou případného zápočtu použitých peněz na dlužné výživné, když dovodily, že zatímco dovolatelce přičítaný trestný čin byl spáchán v prosinci roku 2010, poškozený byl stíhán za neplacení výživného v období od ledna 2011, neplacení výživného se tedy poškozený dopouštěl až poté, kdy dovolatelka neoprávněně použila jeho finanční prostředky, které byly uloženy na jejím účtu.
K námitce subsidiarity trestní represe a námitce dovolatelky, že se jedná o klasický případ neplacení výživného otcem, kdy následkem zcela nadbytečné ingerence státní moci došlo k uplatnění prostředků trestního práva proti ní, s touto nelze, tak jak ji uplatnila, souhlasit. Obecně lze říci, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Dále jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Je třeba zdůraznit, že neplacení výživného otcem nezletilých dcer dovolatelky není předmětem tohoto trestního řízení, neboť jím je toliko skutek dovolatelky, která se zmocnila prostředků poškozeného (v rozporu s jím stanovenými podmínkami), které byly svěřeny na její účet, k čemuž došlo ještě předtím, než otec výživné neplatil. Ani dovolací soud nemá pochyb o tom, že takovéto jednání je společensky škodlivé a bylo tedy zcela namístě reagovat na ně prostředky trestního práva.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podané podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka