ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.42.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 42/2015 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání podaném M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 158/2014 ze dne 17. 9. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 94/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 94/2013 ze dne 27. 3. 2014 byl dovolatel uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když takto uložený trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
V předmětné věci podali M. B. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 12 To 158/2014 ze dne 17. 9. 2014 tak, že obě podaná odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodná zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal M. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud vyšel při svých úvahách z chybně zjištěného skutkového děje, když nesprávně také hodnotil ve věci provedené důkazy, neodůvodnil své závěry a nevzal ani v úvahu, že popsané jednání dovolatele není trestným činem. Poukázal na to, že soudy vycházely z výpovědi jeho bývalé manželky, která je vůči němu zaujatá, se snahou pomoci synům a dovolateli ublížit a očernit jej. Stejné výhrady vznesl i k výpovědím nezletilých synů a matky jeho bývalé manželky, i když i tyto výpovědi se nejeví jako věrohodné a jsou vedeny snahou pomstít se mu. Jeho jednání vůči nezletilým synům (pokud je trestal) pak nelze hodnotit jako nepřiměřené. Soudy nevzaly v úvahu ani to, že nezletilí mají vrozené psychické poruchy s tím, že na jejich vývoji se mohlo podepsat negativně celé rodinné prostředí s tím, že oba synové byli těžko výchovně zvládnutelní s tím, že až jeho postoj vedl k jejich relativní poslušnosti vůči rodičovské autoritě. Jeho výchovné prostředky potom soud označil bez bližšího za týrání. Dodal, že u nezletilých nebyla zjištěna posttraumatická stresová porucha a nebyl tak prokázán škodlivý následek dovolatelova jednání a rovněž tak příčinná souvislost mezi jeho jednáním a současným stavem nezletilých. Přitom nebyla ani naplněna subjektivní stránka označeného zločinu, když nezletilé fyzicky trestal, ovšem vždy v hranicích normy a oprávněně. Úmysl týrat je tak nikdy neměl, když jeho jediným úmyslem bylo nezletilé řádně vychovat. Uzavřel s tím, že jeho (popsané) jednání není společensky natolik škodlivé, aby dosáhlo již úrovně trestného činu, když v úvahu přicházel soudy aplikovaný princip ultima ratio a jeho jednání tak mělo být shledáno maximálně jako přestupek. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové „zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí nebo ve věci samé rozhodl sám“.
Opis dovolání byl Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky doručen dne 2. 1. 2015, to se však k němu do této doby nevyjádřilo.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, jak je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl neúplné zjištění skutkového děje a nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že popsaného trestného jednání se nedopustil, když jednal způsobem adekvátním pro výchovu obou nezletilých synů a jeho (takovéto) jednání nenese rysy označeného zločinu. V uvedeném směru však oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily svědeckým výpovědím obou nezletilých, jejich matky M. B. a Mgr. P. J. a znaleckým testováním věrohodnosti výpovědí nezletilých. I když znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví pedopsychologie a pedopsychiatrie nedospěly k závěru, že by v důsledku popsaného jednání dovolatele se u nezletilých rozvinul syndrom posttraumatické stresové poruchy, současně dospěly k závěru, že jednání dovolatele mělo na jejich psychický stav významný záporný vliv. Soudy potom správně a podrobně popsaly, v jakém směru mají za to, že šlo ze strany dovolatele o týrání nezletilých, které spočívalo nejenom v dlouhodobě vedených fyzických útocích, ale zejména i psychickým nátlakem formou právě zlého nakládání vyznačující se nepochybně vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, což nezletilí zjevně pociťovali jako těžké příkoří. Uvedené potom zřetelně plyne z učiněných skutkových zjištění, stejně jako to, že dovolatel takto jednal úmyslně při zachování příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem, když způsob jeho jednání rozhodně nelze označit za běžné a akceptovatelné výchovné metody rodičů. V tomto směru námitky vedené dovolatelem tak nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu tak umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Právně relevantně potom byla vznesena námitka stran toho, že soudy ve věci neaplikovaly princip ultima ratio, jinými slovy takto nemělo jít o jednání natolik společensky škodlivé, že bylo namístě užít prostředky trestní represe, když se jednalo pouze o důraznější výchovné působení. Taková námitka je však s ohledem na již uvedené zjevně neopodstatněnou. V této souvislosti lze pouze připomenout, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech jeho znacích naplněna (jak se i ve věci stalo), potom stát nemůže a nesmí rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob poukazem na jiné (mimotrestní prostředky), jimiž by bylo možné sjednat nápravu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka