ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.433.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 433/2015 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovolání podaném R. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 481/2014 ze dne 26. listopadu 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 51/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. června 2014 sp. zn. 1 T 51/2014 byl dovolatel uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výroku citovaného rozsudku. Za výše uvedené přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání R. M. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014 sp. zn. 9 To 481/2014 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a za použití §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu uložil dovolateli uhradit způsobenou škodu ve stanovené výši a se zbytkem svých nároků poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal R. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že posuzování viny či neviny je nepochybně otázkou hmotně právní a otázkou právního posouzení a za dané skutkové situace měly soudy dospět k názoru, že je nevinen. Dále poukázal na skutečnost, že je zde velký rozdíl mezi trestem uloženým mu původně trestním příkazem a trestem v dovoláním napadených rozhodnutích. Vyjádřil přesvědčení, že soudy v dané věci též porušily zásadu in dubio pro reo. Zdůraznil, že neexistuje jediný přímý důkaz, který by jej usvědčoval z jemu přisuzovaného jednání. Při provedeném důkazu záznamem bezpečnostních kamer není v žádném okamžiku vidět, zda a kdo se vloupal do předmětného vozidla, nebylo přesně zjištěno, kdy k vloupání do předmětného vozidla došlo. Zpochybnil též důkaz pachovými stopami z předmětného vozidla a všechny další provedené důkazy s tím, že se jedná o důkazy nepřímé, které netvoří uzavřený skutkový řetězec. Uvedl též, že soudy zamítly jeho návrh na provedení důkazu výslechem J. S., osoby, která s ním v jeho vozidle v předmětné chvíli byla přítomna jako spolujezdec a která by vypověděla, že se jemu přisuzovaného trestného činu nedopustil, když odvolací soud nevěnoval ani pozornost čestnému prohlášení, které tato učinila. Nebylo mu též umožněno klást doplňující otázky svědku Ř., neboť hlavní líčení se z důvodů jeho zdravotní indispozice konalo v jeho nepřítomnosti. Již v přípravném řízení mu nebylo umožněno shlédnout předmětný videozáznam, čímž byl krácen ve svém právu na obhajobu. Vysvětlil též, proč totožnost osoby, která s ním byla ve vozidle, odtajnil až před soudem, když se jednalo o jeho milenku, přičemž chtěl její existenci utajit před svou přítelkyní. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014 sp. zn. 9 To 481/2014 zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby tento věc znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání zaslalo přípis Nejvyšší státní zastupitelství, které ovšem pouze prostřednictvím příslušné státní zástupkyně sdělilo, že se vzhledem k povaze uplatněných námitek nehodlá k podanému dovolání věcně vyjadřovat. Současně souhlasila příslušná státní zástupkyně s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že většina námitek, tak jak je uplatnil ve svém podání dovolatel, není způsobilá být právně relevantně uplatněna nejen pod tímto dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedenými trestnými činy. Bylo spolehlivě prokázáno, že vozidlo dovolatele zn. Octavia bylo zaparkováno vedle vozidla poškozeného Ing. H., z kamerových záznamů pořízených na místě v dané chvíli pak zřetelně vyplynulo, že přímo z tohoto vozidla vystoupily dvě osoby, které se následně pohybovaly u zadní části vozidla BMW a k tomu si i svítily, a to opakovaně, přičemž vzápětí poté odjelo vozidlo dovolatele s vypnutými světly. Zbývá podotknout, že na kamerových záznamech byl dovolatel bezpečně poznán (svědek Ř., svědek F.). V neprospěch dovolatele dále svědčí skutečnost, že na zadních dveřích vykradeného vozidla byla zajištěna jeho pachová stopa, přičemž poškozený potvrdil, že předtím, než odešel na čerpací stanici, bylo jeho vozidlo v pořádku, a toto řádně uzamkl. Nelze přitom ani přehlédnout, že na místě v dané chvíli nebyla zjištěna přítomnost ani pohyb jiných osob. Nutno konečně dodat, že z výše uvedeného nelze usoudit na tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
K námitce dovolatele, že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísnější než v trestním příkazu, lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09, podle kterého dle §314g odst. 2 věta za středníkem tr. řádu při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Z hlediska spravedlivého procesu není tímto postupem obviněný zkrácen na možnosti dvouinstančního soudního řízení v trestních věcech, zaručeného v článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Není vyloučeno, aby obecný soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu dle §23 odst. 1 tr. zák., resp. odpovídající kritériím dle §31 tr. zák. (srov. §39 tr. zákoníku), a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu. Obviněný, který je takto s úvahami soudu transparentně seznámen, má plně zachovánu možnost napadnout vyměřený trest a domáhat se jeho přezkumu v druhé instanci. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento se podmínkami uložení trestu odnětí svobody řádně zabýval a pečlivě odůvodnil okolnosti, které ho k uložení trestu vedly. Proti těmto závěrům soudu prvního stupně měl dovolatel možnost podat řádný opravný prostředek, tedy jeho práva na spravedlivý proces zůstala zachována.
Též námitky dovolatele, že mu nebylo umožněno prostudovat spis a nemohl klást otázky svědku Ř., jsou námitkami procesního charakteru, nicméně lze k nim ve stručnosti uvést to, že se jimi zabýval již soud prvního stupně. Uvedl, že hlavní líčení dne 4. 6. 2014 bylo konáno sice v nepřítomnosti dovolatele, ovšem s jeho souhlasem a tento byl při hlavním líčením řádně zastoupen obhájcem, který měl možnost klást svědkům otázky a také seznámit se s příslušným kamerovým záznamem.
Soudy též přesvědčivě vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě dovolatele, že se s ním v tu dobu nacházela v autě jeho milenka, když tuto výpověď vyhodnotily jako nevěrohodnou, už s ohledem na skutečnost, že ze svědeckých výpovědí a kamerových záznamů vyplynulo, že druhá (neztotožněná osoba), která byla spolupachatelem trestné činnosti a spolu s obviněným se na místě nacházela, byl s největší pravděpodobností muž. Soudy správně uzavřely, že vzhledem k ostatním provedeným důkazům, by výpověď této svědkyně nemohla nic změnit na závěru o dovolatelově vině. Dovolací soud si je takto vědom úvah o tzv. opomenutém důkazu, v dané věci však již s ohledem na uvedené, a tedy spolehlivě prokázané vině dovolatele zmíněnými přečiny uzavírá, že případný výslech navrhované svědkyně (s tvrzením avizovaným v jejím předloženém prohlášení), by na posouzení věci nemohl nic změnit.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka