ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.456.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 456/2015 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání podaném J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 439/2013 ze dne 20. 11. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 180/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 180/2010 ze dne 26. 6. 2013 byl J. V. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a dále byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání policisty Policie České republiky na dobu osmnácti měsíců.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 180/2010 bylo navíc podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) rozhodnuto o zproštění obžaloby J. V. pro jiný skutek, rovněž podrobně popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, neboť nalézací soud dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Nadto byli pro další skutky, podrobně popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby J. V., D. Š., J. L., J. J., J. P. a L. B., a to protože nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byli obžalovaní stíháni.
V předmětné věci podal J. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 8 To 439/2013 ze dne 20. 11. 2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr.ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že dovolatele odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a dále byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání policisty Policie České republiky na dobu jednoho roku.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal J. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
J. V. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytkl, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání, kdy jeho jednání není možné považovat za trestný čin, jelikož nedosahuje požadovaného stupně nebezpečnosti pro společnost. Dále obviněný poukázal na vady důkazního řízení, kdy se soudy měly dopustit svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož mají být soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dovolatel dále uvedl, že odvolacím soudem nebylo akceptováno použití odposlechů z jiné věci jako důkazů, ale odposlechy byly důvodem pro to, aby byla nařízena domovní prohlídka, při které byly nalezeny předmětné lustrace. Přitom nebýt odposlechů, nedošlo by ani k domovní prohlídce a nebyly by ani nalezeny lustrace. Tím je dle dovolatele nastolena pochybnost o zákonnosti takto získaného důkazu. Dovolatel svou argumentaci uzavřel tím, že dle jeho názoru skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a takto zjištěný důkazní stav nemůže být podkladem pro odsuzující rozsudek. Dovolatel tak má za to, že uvedené nedostatky v hodnocení soudů jsou takového rozsahu, že je lze považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
K námitce dovolatele, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání, kdy jeho jednání není možné považovat za trestný čin, jelikož nedosahuje požadovaného stupně nebezpečnosti pro společnost, je možné poznamenat, že se jedná o námitku, která vychází z tvrzení, že poškození nezaregistrovali v souvislosti s předmětnými lustracemi žádnou újmu. Takto koncipovaná námitka je uplatněna právně relevantně, je však současně zjevně neopodstatněnou
V souvislosti s materiální stránkou trestného činu je totiž namístě poukázat na již dříve vyslovený názor Nejvyššího soudu, kdy při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sb. tr. rozh. pod č. R 43/1996). Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se tak aplikuje jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. V tomto se tedy dovolací soud ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, podle kterého je stupeň společenské nebezpečnosti potřeba řešit v každém případě individuálně, a nikoli obecně. Přitom jednání dovolatele, podrobně popsané v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně, je způsobilé podléhat trestní represi – v tomto konkrétním případě na základě ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Ve vztahu k námitce dovolatele, týkající se použití odposlechů z jiné věci jako důkazů, lze uvést, že orgány činné v trestním řízení postupují, nestanoví-li zákon jinak, z úřední povinnosti a při své činnosti mohou tyto orgány zjistit relevantní skutečnosti i z jiného zdroje, a to bez porušení zákona. Dovolací soud se navíc i v tomto ztotožnil s názorem odvolacího soudu, tedy že zmíněné odposlechy nemají podstatný význam k lustracím J. B. a K. V. A jelikož ani netvoří část důkazů, o něž se nalézací soud při svém rozhodování ve vztahu k těmto poškozeným opřel, není jejich hodnocení pro dovolací soud relevantní. K uvedenému je namístě dodat, že se ostatně jedná o námitku procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod.
Ohledně námitek dovolatele, že se soudy dopustily svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož mají být soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a takto zjištěný důkazní stav nemůže být podkladem pro odsuzující rozsudek, lze uvést, že přednesené námitky směřují toliko vůči skutkovým zjištěním, k nimž soudy v rámci řízení dospěly, případně proti provádění dokazování a následnému hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V tomto směru je však potřebné dodat, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným, o němž Nejvyšší soud rozhoduje již ve třetí instanci, kde nelze znovu vytvářet či zásadně měnit skutková zjištění. Právní úprava totiž předpokládá, že v tomto řízení nebude dokazování prováděno vůbec anebo jen zcela výjimečně, ve značně omezeném rozsahu a zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání. Proto dovolací soud nemůže být oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud má však v řešeném případě za to, že postupu soudů nelze nic vytýkat a stejně tak nelze nic vytýkat ani právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, když se zjevně nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními s provedenými důkazy, jakož i s jejich právním hodnocením. Ze skutkových zjištění je přitom jednání dovolatele zcela zřejmé, když bez služebního důvodu jako příslušník Policie České republiky prolustroval J. B. a K. V., jednatele společnosti NEW IMAGE, s. r. o., a to v evidenci obyvatel, v registru vozidel, v registru řidičů, v registru držitelů zbrojních průkazů, v registru „dotazy na osobu“ obsahujícího mimo jiné registr stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob, včetně těch, po kterých se pátrá, kdy výstupy z těchto lustrací, včetně snímku K. V., si ponechal až do doby, než je u něj při domovní prohlídce nalezli policisté. To vše přitom shromáždil pro potřeby své dcery Z. V., která měla s výše jmenovanou obchodní společností pracovně právní spory. Všechny uvedené okolnosti přitom dokládají, že důkazní situace je v daném případě jednoznačná a uvedené lustrace provedl buď výhradně anebo dílem ze soukromých důvodů, a že si opatřené výstupy ponechal ve svém bytě, i když už nebyl příslušníkem Policie České republiky. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je dále zřejmé, že tyto (skutkové) námitky, tak jak je uplatnil ve svém podání dovolatel, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod uvedeným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání.
V neposlední řadě lze poznamenat, že dovolatel prostřednictvím svých námitek vesměs polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem.
Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Pokud by takto vznesené námitky zůstaly osamocené, dovolacímu soudu by nezbylo než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
S poukazem na již uvedené potom Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka