ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.477.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 477/2015 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. dubna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná Mgr. J. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 61 To 470/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 120/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 T 120/2014, byla obviněná Mgr. J. K. uznána vinnou přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době sepsala jako redaktorka časopisu Týden s cca 20letou praxí na pozici novináře, zabývajícího se otázkami justice, článek nazvaný „V korupční kauze soudce H. je stíhán další žalobce“, který byl dne 9. 11. 2013 uveřejněn na internetové stránce www.tyden.cz , provozované společností EMPRESA MEDIA, a. s., se sídlem Praha 4, ul. Mikuleckého č.p. 1309/4, IČ 26418011, přičemž v tomto článku uvedla, že „V úplatkářské aféře kolem soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 O. H., který byl ministrem spravedlnosti dočasně zproštěn funkce, došlo k rozšíření obvinění. Stíhán je též státní zástupce P. S. jemuž měl podle policie H. nabízet padesátitisícový úplatek za podmíněné zastavení jedné trestní kauzy.“, a dále uvedla, že „Společně s doktory H. a S. je ze zmíněného skutku viněn ještě advokátní koncipient B. Š. (první porevoluční šéf policejní inspekce). „Všichni tři vinu kategoricky odmítají“, řekl on-line deníku TÝDEN.CZ jeden z H. obhájců.“, a dále uvedla, že „V přesně nezjištěné době od 2. do 7. ledna 2013 na dosud neustanoveném místě slíbil JUDr. O. H. státnímu zástupci JUDr. P. S. peněžité plnění ve výši 50 tisíc korun za to, že uvedená věc (trestní kauza obviněného V. K. - pozn. red.) bude ukončena podmíněným zastavením trestního stíhání“, píše se v usnesení, jímž byla kauza korupce v justici rozšířena.“, a dále uvedla „Žalobce S. se stal sedmým obviněným v této kauze.“, přičemž tyto údaje byly nepravdivé, obžalovaná je uvedla při vědomí, že si jejich věrohodnost řádně neověřila, a dále při vědomí, že nepravdivé tvrzení o trestním stíhání státního zástupce JUDr. P. .S. je poškozenému jako státnímu zástupci způsobilé značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů a poškodit jej v zaměstnání, k čemuž skutečně došlo, neboť u poškozeného JUDr. P. S. došlo k narušení rodinných a osobních vztahů, článek musel vysvětlovat nadřízeným pracovníkům“. Za to byla obviněná podle §184 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku jí byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních dávek po 100 Kč, tedy celkem ve výši 15.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
O odvolání obviněné proti všem výrokům předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 61 To 470/2014, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve „výroku o uložení peněžitého trestu, včetně náhradního trestu odnětí svobody“. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 7. 1. 2015 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nedotčených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná Mgr. J. K. následně dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že soudy nezkoumaly, zda podezření z přijetí úplatku na straně poškozeného JUDr. S. samo o sobě nepostačovalo k zahájení jeho trestního stíhání, když z odposlechů provedených v trestní věci JUDr. H. bylo zřejmé, že úplatek mu nabídnut byl. Zcela také odhlédly od toho, co je na obsahu zveřejněné zprávy skutečně difamujícího a nakolik vážný zásah do osobnostních práv poškozeného přinesla. Sdělení o tom, že je někdo trestně stíhán, podle názoru dovolatelky není natolik závažným zásahem do pověsti dotčeného, jakým by bylo například tvrzení, že se trestného činu dopustil. V tomto duchu však její článek nevyzněl a obecně platný a respektovaný princip presumpce neviny jím neporušila. Soudy zde vzniklý následek nedůvodně zveličily.
Především ale dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že svým jednáním naplnila znaky přečinu pomluvy po stránce subjektivní; tj. že jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tuto formu zavinění podle jejího názoru vylučuje skutečnost, že inkriminovanou informaci čerpala ze dvou utajených nezávislých zdrojů, kterým neměla důvod nevěřit. Pokud by věděla, že jde o informaci nesprávnou, zajisté by ji nezveřejnila. K zavinění ve formě eventuálního úmyslu se vyžaduje, aby si pachatel byl alespoň v základních rysech vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřují ke vzniku protiprávního následku, jsou způsobilé ho přivodit a pachatel je přitom srozuměn či smířen s jeho vznikem. Tato podmínka v jejím případě splněna nebyla. Pokud soudy poukazovaly na to, že její informace se týkala státního zástupce a v takovém případě je vždy nezbytné být obezřetnější než u jiných veřejně činných osob, jde pouze o zástupnou argumentaci při absenci důkazů, které by svědčily o tom, že alespoň věděla, že zveřejňovaná informace může být nepravdivá, a z bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že pravdivá je, natož že by byla s takovou nepravdivostí srozuměna. Dovolatelka trvá na tom, že v jejím jednání nelze spatřovat vyšší míru zavinění, než je nevědomá nedbalost. Je přesvědčena, že při respektu k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ jí soudy neměly a ani nemohly uznat vinnou přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Proto v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 61 To 470/2014, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 T 120/2014, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
Opis dovolání obviněné byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 17. 3. 2015. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná Mgr. J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl v podstatné části zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .
Shora rekapitulovanými námitkami, směřujícími do právních závěrů soudů o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu (přečinu) pomluvy podle §184 tr. zákoníku uplatnila obviněná důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně .
Nejvyšší soud však z níže uvedených důvodů dospěl k závěru, že jim nelze přiznat dovolatelkou přisuzované opodstatnění.
V obecné rovině je nutno připomenout, že přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Nepravdivým údajem je informace, která je v rozporu se skutečností a která se týká pomlouvané osoby. Aby mohl být údaj označen za nepravdivý ve smyslu §184 tr. zákoníku, musí jít o údaj ověřitelný. Z logiky věci za něj tedy nelze považovat takový výrok, který je hodnotící povahy a je prezentován jako subjektivní úsudek autora. Sdělení nepravdivého údaje zakládá trestní odpovědnost pachatele pouze tehdy, jestliže údaj nemající podklad realitě je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů; nepostačuje tedy jakékoli ohrožení, tj. v nízké či obvyklé intenzitě, ale musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru. Onu způsobilost je nutno hodnotit vždy podle okolností konkrétního posuzovaného případu. Zejména je nutno přihlížet k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, k povaze sdělovaného údaje, okolnostem jeho sdělení apod. Za typické příklady možného ohrožení vážnosti pomlouvaného v důsledku sdělení nepravdivého údaje lze uvést jeho poškození v zaměstnání či narušení rodinných nebo jiných osobních vztahů a sociálních vazeb.
Z hlediska zavinění se u přečinu pomluvy vyžaduje úmyslné zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku, §15 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku). Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat ke všem znakům dané skutkové podstaty (§184 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku). K závěru o úmyslném zavinění zásadně nepostačuje zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co porušilo nebo ohrozilo zájem chráněný trestním zákonem. Je totiž nezbytné, aby úmysl pachatele, ať přímý (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) směřoval ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde ohrožení společenské vážnosti jiného). Podle právní nauky srov. např. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. To znamená, že rovněž eventuální úmysl , který soudy dovodily v jednání dovolatelky, musí obsahovat prvek vůle.
S ohledem na specifika posuzovaného případu se nelze obejít bez poukazu na tzv. nepravou lhostejnost , jak ji řeší právní nauka, ustálená soudní praxe a konečně též §15 odst. 2 tr. zákoníku. V jejich pojetí je nepravá lhostejnost pachatele vždy pokryta srozuměním, popř. smířením. Jde o situace, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje aktivní kladné stanovisko k oběma eventualitám, tedy i k případnému způsobení relevantního trestněprávního následku. Zmíněný prvek pak odlišuje tzv. nepravou lhostejnost od vědomé nedbalosti (§16 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku), o kterou jde tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Vědomá nedbalost je tedy budována toliko na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl. srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236
Výše uvedená teoretická východiska soudy rozhodující v posuzované trestní věci neporušily.
Pokud jde o objektivní stránku přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku vzaly po provedeném dokazování jednoznačně za prokázané, že dovolatelka jako redaktorka časopisu Týden, v článku uveřejněném dne 9. 11. 2013 na internetové stránce tohoto média, v rozporu s realitou napsala, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu 2 JUDr. P. S. je další osobou trestně stíhanou „v korupční kauze soudce H.“, konkrétně za jednání spočívající v přijetí padesátitisícového úplatku za podmíněné zastavení trestního stíhání v jedné z jím dozorovaných věcí. Tuto informaci doplnila o dovětek, že jmenovaný svou vinu popírá. Pravdivost, resp. naprostou nepravdivost těchto údajů, které prezentovala jako jednoznačná fakta, si před publikací z žádného věrohodného zdroje neověřila, ač tak mohla různými způsoby snadno učinit. V důsledku toho byl poškozený JUDr. P. S. následně vystaven působení uvedeného nepravdivého údaje, a to se všemi v rozsudku konstatovanými konkrétními účinky.
V posuzované trestní věci není především podstatné, jestli v inkriminovaném článku bylo uvedeno, zda JUDr. S. se korupčního deliktu dopustil anebo je pro něj toliko trestně stíhán. Důležité je, že dovolatelka jako novinářka (tzn. jako přiměřeně vyzrálá a vzdělaná osobnost) si musela být dobře vědoma toho, že úvahy čtenářů, které prostřednictvím svých článků každodenně oslovuje, nevznikají v informačním a myšlenkovém vakuu, nýbrž v reálném světě. Jinými slovy, muselo jí být jasné, že občané zprávu o zahájení trestního stíhání jakékoliv konkrétní osoby (primárně) zpravidla nevnímají s přihlédnutím k zásadě presumpce neviny. Delší dobu se navíc pohybuje v profesi, při níž nemohla přehlédnout ani sílící nedůvěru veřejnosti ve schopnost a ochotu orgánů činných v trestním řízení náležitě objasňovat korupční trestnou činnost a její viníky spravedlivě trestat. Za takového, mj. i mediálně živeného klimatu, si osoba obviněná z trestné činnosti nese - bez ohledu na presumpci neviny i přes své případné pozdější „oficiální očištění“ rozhodnutím státního orgánu - určité stigma, jehož se třeba i po řadu následujících měsíců nebo let obtížně a často bez úspěchu zbavuje. Pod zorným úhlem znalostí těchto skutečností, které lze u dovolatelky zařadit do kategorie notoriet, je pak nutno hodnotit její v dovolání prezentovaný názor, že nepravdivé sdělení o trestním stíhání konkrétní osoby pro korupci, adresované široké veřejnosti prostřednictvím seriózního periodika, pro takto postiženého vlastně žádný extrémní zásah do jeho osobní cti a pověsti nepředstavuje, na jeho vážnosti a důvěryhodnosti mu nijak výrazně neubírá a jeho okolí ho nemá důvod vnímat jinak než doposud. Pokud soudy činné v posuzované věci takové pojetí odmítly, rozhodly zcela správně , a na odůvodnění jejich rozhodnutí je možno pro stručnost plně odkázat.
Za správné považoval Nejvyšší soud i právní závěry soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu (přečinu) pomluvy podle §184 tr. zákoníku v jednání dovolatelky.
Dovolatelka se po celé trestní řízení hájila tím, že informaci o údajném trestním stíhání poškozeného JUDr. S., kterou publikovala na internetovém portálu časopisu Týden, získala hned od dvou na sobě nezávislých zdrojů, jimž neměla důvod nevěřit. Za těchto okolností bylo podle ní možno uvažovat nejvýše o nevědomé nedbalosti (§16 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), nikoli ovšem o úmyslu, a to v žádné ze zákonem předpokládaných forem (§15 tr. zákoníku).
V prvé řadě je třeba uvést, že již soud prvního stupně se s otázkou úmyslné formy zavinění obviněné (dovolatelky) podrobně a v podstatě bezchybně vypořádal na str. 8, 9 rozsudku. Na podkladě skutkových zjištění učiněných ve věci považoval za rozhodující, že obviněná měla o údajném trestním stíhání poškozeného JUDr. S. informace toliko od nejmenovaných, tj. utajovaných zdrojů, kdy je třeba vždy počítat s jistými pochybnostmi, pro které od nich získané informace nelze neověřené bez rizika přijmout. Vzhledem k citlivé povaze věci (stíhání pro korupci) a tudíž i možnému závažnému dopadu zveřejnění nepravdivých informací na dotčenou osobu, bylo proto nezbytné, aby si získané informace verifikovala z dalších spolehlivých pramenů (např. od policie zabývající se dotčeným případem, příslušného státní zastupitelství atp.). Podle zjištění soudu si takto nepočínala, ačkoliv k tomu měla možnost (str. 9). Naopak zveřejněnému článku se snažila dodat na zajímavosti a poutavosti vlastní smyšlenkou, že poškozený svou vinu popírá , kterou rovněž prezentovala jako nepochybnou skutečnost.
Dovolatelka inkriminovaný článek uveřejnila úmyslně. Konečně nikdy ani nenamítala, že by se tak stalo náhodou. K správnému posouzení, zda její úmysl zároveň také směřoval ke způsobení následku předpokládaného v ustanovení §184 tr. zákoníku o trestném činu pomluvy, je pak zapotřebí vycházet z toho, že jako novinářka publikovala smyšlené informace zčásti vlastní a dílem ty, kterým podle svých slov sice věřila (viz údajné utajené zdroje), ale neověřila si je, přestože to bylo vzhledem k povaze zdrojů důležité a plně namístě, a měla k tomu dostatečný prostor. Pokud jednala se znalostí všech těchto skutečností, musela si být zároveň vědoma vysokého rizika, že může dojít k publikování nepravdivých informací (zde veřejně přístupnou počítačovou sítí) o korupci jistého státního zástupce, který z důvodu pomluvy bude poškozen v zaměstnámí, popř. v oblasti rodinných a společenských vztahů. To zároveň svědčí přinejmenším o srozumění dovolatelky s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Na základě shora uvedeného tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněná Mgr. J. K. opřela své dovolání o námitky, kterým nelze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat žádné opodstatnění. Proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler