ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.498.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 498/2015 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2015 o dovolání podaném J. G. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 388/2014 ze dne 10. 12. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 156/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 8 T 156/2014 ze dne 2. 10. 2014 byl J. G. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvacetičtyř měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvacetičtyř měsíců. Stejným rozsudkem byl poškozený Z. Z., bytem P. - Ř., Š., podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
V předmětné věci podal J. G. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 6 To 388/2014 ze dne 10. 12. 2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině odsoudil J. G. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž mu takto uložený trest podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal J. G. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytkl, že se v něm odvolací soud nevypořádal s právním vymezením pojmu hranice křižovatky ve smyslu zákona o silničním provozu (zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), aby mohl učinit závěr o skutečnosti, zda odsouzeného stíhala důležitá povinnost „dej přednost jízdě“. Dále namítl, že odvolací soud neodstranil jednotlivé skutkové rozpory a rozporná skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, a to vše ve vztahu k hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného. Dovolatel rovněž uvedl, že odvolací soud dovodil ve vztahu k provedenému dokazování právní závěry, které z jednotlivých důkazů nevyplývají (např. úvaha o směru jízdy poškozeného). Právní závěry odvolacího soudu tak mají být v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Odvolací soud se měl navíc v rámci své právní úvahy odchýlit od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu ve vztahu k hodnocení zavinění poškozeného a způsobu jeho chování na hlavní silnici při respektování zásady omezené důvěry. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 To 388/2014, v celém jeho rozsahu dle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který uvedl, že nesouhlasí s námitkami obviněného ohledně „právního vymezení hranice křižovatky“, anebo že v hodnocení otázky pohybu poškozeného se jedná o extrémní nesoulad s dalšími důkazy a skutkovými zjištěními. V této souvislosti uvedl, že z hlediska povinnosti dát přednost poškozenému cyklistovi na hlavní komunikaci je tato hranice nepodstatná. Zohledňování této hranice by vedlo k absurdním výsledkům, kdy by míra najetí řidičů do křižovatky postupně snižovala jejich povinnost dávat přednost vozidlům na hlavní pozemní komunikaci. Není proto podstatné, zda se nehoda odehrála před, či za touto hranicí. A pokud soudy učinily závěr, že poškozený přijel po hlavní silnici, k vozidlu dovolatele se přiblížil z jeho levé strany a v době, kdy se dovolatel rozjížděl, zabočil před jeho vozidlo vpravo, aby vjel na chodník, nelze hovořit o rozporu, či dokonce o extrémním rozporu s provedenými důkazy. Státní zástupce však vyslovil souhlas s tou částí dovolání, kde dovolatel namítá, že přednost v jízdě nemohl poškozenému dát „z důvodu chování poškozeného na hlavní silnici“. S odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu uvedl, že skutek dovolatele zjištěný soudem nalézacím i odvolacím obsahuje zjevné spoluzavinění poškozeného. Z toho důvodu nevykázal tento skutek znak porušení důležité povinnosti jakožto znak přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a rovněž aby zrušil rozsudek soudu nalézacího, aby současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Z hlediska námitek uplatněných v podaném dovolání lze mít za to, že právně relevantně byla uplatněna námitka spočívající ve vymezení hranice křižovatky podle §2 písm. x) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a s ní související tvrzení o neporušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení a uloženou mu (jako řidiči) podle zákona. V tomto je však nutné připomenout, že poškozený měl právo přednosti v jízdě, neboť se pohyboval po silnici hlavní, a proto bylo povinností obviněného zvolit takový způsob jízdy, aby poškozenému umožnil nerušený průjezd křižovatkou. Dále je nutné připomenout, jak ostatně uvedly i soudy nižších stupňů, že obviněný porušil povinnosti řidiče dané mu ustanovením §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., když řídil osobní automobil vedlejší ulicí Ž. označenou dopravní značkou P4 „Dej přednost v jízdě“ ve směru od ulice Š. ke křižovatce s hlavní ulicí B. označenou dopravní značkou P2 „Hlavní pozemní komunikace“, a při najíždění do ulice B. nesledoval dostatečně situaci v provozu, v důsledku čehož přehlédl poškozeného Z. Z. jedoucího na jízdním kole a nedal mu přednost v jízdě, když ten jel ulicí B. ve směru od ulice S. k ulici M. V posuzovaném případě tedy bylo potřeba zohlednit skutečnost, zda obviněný skutečně dodržel povinnost vyplývající z dopravní značky "Dej přednost v jízdě". A právě tuto povinnost nedodržel. Navíc i po doplnění důkazní situace dospěl odvolací soud k závěru, že považuje za prokázané, že došlo ke střetu vozidel v okamžiku, kdy obžalovaný řídící svůj osobní automobil a nedal (jak bylo jeho povinností) řádně přednost v jízdě jízdnímu kolu, na kterém jel poškozený Z. Z. Z hlediska způsobení této dopravní nehody a jejího zavinění přitom nemá žádný vliv hypotetická možnost, že poté, co jel poškozený po hlavní silnici, hodlal křižovatkou najet na chodník. Obecně vzato, za typ střetu, ke kterému došlo, je zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjel z vedlejší silnice, jelikož má povinnost dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní silnici. Od tohoto přístupu se lze výjimečně odchýlit, pokud je to odůvodněno porušením povinností řidiče jedoucího po hlavní silnici, což ostatně namítá i dovolatel, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010. V projednávaném případě však nebyla zjištěna přítomnost žádné takové okolnosti, která by měla vliv na povinnost dovolatele, přijíždějícího z vedlejší silnice, postupovat jinak, než dát řádně přednost v jízdě cyklistovi jedoucímu po hlavní silnici. Nelze tak ani přisvědčit námitce dovolatele, že by se soudy prvního a druhého stupně odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k hodnocení zavinění poškozeného a zásady omezené důvěry.
K námitce dovolatele týkající se provedeného dokazování a jeho hodnocení lze uvést, že na základě provedeného dokazování lze přesvědčivě dospět k závěru o vině dovolatele. Trestní řád obecně nepovažuje některý druh důkazních prostředků za průkaznější než jiný. Důkazní význam každého z nich závisí na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních získaných důkazních prostředků v konkrétní věci. Navíc lze použít každého důkazního prostředku k dokazování jakékoliv skutečnosti, která je důležitá pro trestní řízení, protože trestní řád nestanoví, kterým konkrétním důkazním prostředkem by určitá relevantní skutečnost měla být dokazována. Odvolací soud tak již např. neprováděl rekonstrukci na místě činu, neboť ji považoval za nadbytečnou, jelikož skutkový děj byl řádně prokázán na základě provedených důkazů. Ostatní námitky vznesené dovolatelem pak nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily při provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění tak ve svém celku mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze, neboť nepochybně bylo prokázáno, že dovolatel porušil soudy uvedená (citovaná) ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., a tedy jimi shledanou (označenou) důležitou povinnost uloženou mu (jako řidiči) podle zákona. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Rovněž lze poznamenat, že dovolatel prostřednictvím svých námitek vesměs polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka