ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.541.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 541/2015 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání podaném M. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 357/2014 ze dne 20. 10. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 186/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 3 T 186/2013 byl M. H. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen podle §208 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu.
V předmětné věci podal M. H. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. 5 To 357/2014 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Napadenému rozhodnutí vytkl, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení otázky vlastnického práva k bytu na adrese K., P. - H., v důsledku čehož odvolací soud nesprávně posoudil skutek uvedený v obžalobě. K tomuto uvedl, že A. Š. (manžel O. Š.) nemohl platně nabýt členství v bytovém družstvu P. a nájemní právo k bytu na adrese K., P. - H. V důsledku uvedeného proto nemohla členská práva a povinnosti v družstvu Bytové družstvo K. na základě dědictví přejít na O. Š. a ta pak nemohla platně privatizovat předmětný byt. Nesouhlas O. Š. s užíváním bytu obžalovaným se tak stává bezpředmětným. Dále uvedl, že předmětný byt od 24. března 1988 užívá, přičemž hradil náklady s tímto spojené a stal se tak jeho nájemcem, popřípadě mu k bytu vzniklo věcné břemeno bydlení. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
K námitce dovolatele, týkající se nesprávného hmotně právního posouzení otázky vlastnického práva k bytu na adrese K., P. - H., v důsledku čehož měl odvolací soud nesprávně posoudit skutek uvedený v obžalobě, lze uvést, že námitky obviněného především směřují proti úplnosti dokazování provedeného soudy prvního a druhého stupně, přičemž dovolatel rozvíjí teorii o právech k předmětnému bytu se závěrem, že O. Š. nedisponuje takovými právy, aby měl její nesouhlas s dovolatelovým užíváním bytu právní relevanci. Tyto námitky však Nejvyšší soud pokládá za nedůvodné, přičemž se shoduje s odůvodněním rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 7 C 193/2008 ze dne 2. 6. 2010, jehož závěry potvrdil Městský soud v Praze jako soud odvolací ve svém rozsudku sp. zn. 25 Co 137/2011 ze dne 3. 5. 2011 totiž vyplývá, že vlastníkem bytu v 5. nadzemním podlaží v domě v P. – H., ulice K., je O. Š., jak je zjevné ze smlouvy o převodu družstevního bytu a pozemku do vlastnictví člena družstva ze dne 11. 10. 2005 mezi Bytovým družstvem K. a O. Š., stejně jako z výpisu z katastru nemovitostí ohledně bytové jednotky v k. ú. H., obec P. Soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že O. Š. po smrti svého manžela v dědickém řízení získala členský podíl, a po doplacení anuity se stala vlastníkem předmětného bytu, přičemž tyto závěry jsou prokazovány nejen smlouvou o převodu družstevního bytu a pozemku do vlastnictví O. Š. a výpisem z katastru nemovitostí, ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, zejména pak ze svědeckých výpovědí, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahů v řízení. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy prvního i druhého stupně své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka