ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.561.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 561/2015 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání podaném L. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, sp. zn. 4 Tmo 19/2012 ze dne 25. srpna 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, sp. zn. 2 Tm 5/2011 ze dne 10. 4 2012 byl dovolatel uznán vinným pod bodem ad 3) citovaného rozsudku přečinem nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) a pod bodem ad 4) téhož rozsudku přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků za současného stanovení dohledu v rozsahu uvedeném v §49 - §51 tr. zákoníku. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších tří spoluobviněných a též o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, a to do výroku o vině v neprospěch všech obviněných, když odvolání podali i spoluobvinění dovolatelé J. D. a ml. O takto podaných odvoláních následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci, a to rozsudkem sp. zn. 4 Tmo 19/2012 ze dne 28. 8. 2012 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu. Následně podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že stran L. K. jej shledal vinným pod bodem ad 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným J. D., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jej potom odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody a odvolání podaná spoluobviněnými J. D. a ml. zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal L. K. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. března 2013, sp. zn. 3 Tdo 164/2013 tak, že podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Toto usnesení Nejvyššího soudu bylo stejně jako rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Tmo 19/2012 ze dne 28. 8. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13.
Následně tedy ve věci rozhodoval znovu Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež. Rozsudkem ze dne 25. srpna 2014, sp. zn. 4 Tmo 19/2012, rozhodl tak, že ad I. podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu k obžalovaným J. D., L. K. a mladistvému. Pod bodem ad. II. potom podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově ve zrušené části napadeného rozsudku rozhodl tak, že stran obviněného L. K. tohoto uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (spolupachatelem J. D.), když příslušný skutkový děj podrobně popsal ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin jej potom odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro výkon tohoto trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále též rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal L. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho jednání jako zločin loupeže podle ustanovení §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Shrnul doposud učiněná skutková zjištění s tím, že on byl pouhým pozorovatelem činu, nikoli však spolupachatelem. Co se tedy týká jeho osoby, skutek tak, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozveden v jeho odůvodnění, v žádném případě nevykazuje zákonné znaky spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, neboť svým jednáním nenaplnil žádný ze znaků skutkové podstaty zločinu loupeže dle ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku, což dovodil ostatně i Krajský soud v Brně, který věc rozhodoval v první instanci. Poukázal na to, že co se týká judikatury Nejvyššího soudu ohledně spolupachatelství, tak postačí, aby každá z osob v rámci společného jednání naplnila pouze některý z dílčích znaků trestného činu, přičemž souhrnem těchto dílčích aktů vykonaných jednotlivými osobami dochází k naplnění všech znaků trestného činu. O žádný takový případ se však dle dovolatele nejedná, neboť on svým jednáním nenaplnil znaky spolupachatelství loupeže, protože on jednání odsouzených D. a T. K. viděl, stál pouze opodál a nijak se napadení poškozeného neúčastnil, jeho jednání nedosahovalo potřebné míry aktivity k tomu, aby mohlo být posouzeno jako spolupachatelství ve smyslu §23 trestního zákoníku. Nijak neovlivnil průběh ani samotné spáchání trestného činu, byl pouhým kolemjdoucím, který nemohl napadení poškozeného předvídat. Útok na poškozeného, který byl ve stavu opilosti, by probíhal naprosto stejně i bez jeho účasti, kdyby jej neviděl. Pochybení je možno shledat i ve vztahu k výroku o trestu, který je zcela nepřiměřený, a to nejen vzhledem k věku pachatele a jeho dosavadní beztrestnosti, ale též ve vztahu k dalšímu odsouzenému J. D., coby pachateli posuzovaného trestného činu. Za této situace měl být podle svého přesvědčení uznán vinen ze spáchání přečinu nepřekažení trestného činu podle ustanovení §367 tr. zákoníku, a nikoli ze spáchání trestného činu loupeže dle ustanovení §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Závěrem svého podání tedy navrhl, aby Nejvyšší soud „postupem podle §256 k odst. 1 trestního řádu (správně zřejmě §265k odst. 1 tr. ř.) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. Tmo 19/2012, v části týkající se odsouzeného L. K. a dle ustanovení §265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci.“ Dále navrhl, aby Nejvyšší soud „buď postupem dle ustanovení §265 l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby Nejvyšší soud České republiky dle ustanovení §265m odst. 1 trestního řádu sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že stíhané skutky odsouzeného L. K. budou posouzeny jako přečin nepřekažení trestného činu dle ustanovení §367 trestního zákoníku. Současně ve smyslu §265r trestního řádu odsouzený souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovoláním předložená argumentace v zásadě opakuje námitky z dovolání, podaného proti v téže věci dříve vydanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 4 Tmo 19/2012, s níž se Nejvyšší soud, ve shodě s dříve podaným vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství, dostatečně vypořádal. Přitom konstatoval, že všichni spoluobvinění na místě činu byli vedeni stejným záměrem, přičemž stran realizovaného jednání s jeho charakterem a jeho cílem všichni souhlasili, resp. nedali nijak najevo opačný postoj a společně užili násilí nebo alespoň demonstrovali sílu. Konkrétně dovolatel potom navíc po útoku prodal jeden z odcizených mobilních telefonů. Za takových okolností byla právní kvalifikace prostřednictvím §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a §23 tr. zákoníku shledána zcela adekvátní. Ústavní soud následně sice usnesení Nejvyššího soudu i rozsudek Vrchního soudu zrušil, avšak stalo se tak pro procesní pochybení v provádění důkazů a jejich hodnocení. Vrchní soud v Olomouci dle státního zástupce své pochybení napravil a již procesně bezvadným způsobem dovodil shodný skutkový stav, jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 4 Tmo 19/2012. S ohledem na popsané skutečnosti státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že pro nyní uplatněnou argumentaci plně platí již závěry, vyslovené Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. 3 Tdo 164/2013. To proto, že dovolatel svými námitkami zpochybňuje stejnou právní kvalifikaci totožného skutkového děje. Pouze stručně tedy shrnul, že dovolatel, veden společným úmyslem s ostatními spoluobviněnými, se podílel na přepadení poškozeného a zmocnění se jeho věcí, resp. jejich pozdějším zpeněžením, a to podporou, demonstrací síly a prodejem získaného mobilního telefonu. Jak již bylo zmíněno v předchozím vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, spolupachatelem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (viz rozhodnutí publikované pod č. 2/1980-12-I. Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část). Právní kvalifikaci zjištěného skutkového děje tudíž považuje za správnou a odpovídající zákonu. K námitkám týkajícím se uloženého trestu, znovu s odkazem na předchozí vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, uvedl, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je navíc dán, pokud došlo buď k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V konečném důsledku tak dovolání obviněného shledal zjevně neopodstatněným, a proto je navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že námitky, tak jak je uplatnil ve svém podání dovolatel, tedy že jeho jednání není možné kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jsou uplatněny právně relevantně, současně se však jedná o námitky neodůvodněné.
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci; trestného činu podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení ten, kdo způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, ke spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz R 15/1967, R 36/1973 Sb. rozh. tr.).
Předně je třeba uvést, že odvolací soud dostál pokynům Ústavního soudu, který vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud sám neprovedl důkazy, které však hodnotil odlišně než soud prvního stupně, na základě čehož dovodil odlišný průběh skutkového děje a obviněného shledal vinným výše zmíněným zločinem. Takový postup Ústavní soud shledal rozporným s §259 odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř. a v důsledku toho i porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud tedy znovu vyslechl všechny obviněné a přečetl postupem podle §211 odst. 4 tr. ř. výpověď svědka A. K.
Na základě těchto provedených důkazů potom dospěl ke skutkovým zjištěním, že všichni obvinění jednali vedeni společným úmyslem, i když se na napadení poškozeného podíleli různou měrou.
Odvolací soud zohlednil i skutečnost, že se všichni poškození předem dobře znali, někteří z nich již páchali trestnou činnost. K napadení poškozeného neměli jiný než zištný důvod.
Je třeba opakovaně (jak již učinil dovolací soud ve svém předchozím usnesení) zdůraznit, že v posuzované věci z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že všichni obvinění byli vedeni společným záměrem, a to násilím se zmocnit věcí patřících poškozenému. Přitom je zjevné i to, že žádný z nich nedal najevo nesouhlas s počínáním druhých, kdy také žádný z nich nezasáhl proti napadení poškozeného. Jejich jednání tak ve vztahu k poškozenému (jeho napadení) bylo souladné a sám dovolatel následně jeden z odcizených telefonů prodal. Svou přítomností na místě samém tak poskytl hlavním útočníkům byť konkludentní podporu a jeho přítomnost působila jako výhrůžka (fyzické převahy) vůči poškozenému. Dovolatel vzhledem k celkové situaci musel být též minimálně smířen i se vznikem následku v podobě těžké újmy na zdraví.
K námitce stran nepřiměřenosti uloženého trestu je též nutno opakovaně uvést, že takovou námitku nelze vznést pod uplatněným dovolacím důvodem (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Na takto namítaná pochybení se vztahuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatel neuplatnil. Je však namístě uvést, jako obiter dictum, že ani v případě jeho užití by byl shledán zjevně neopodstatněným, neboť nedošlo k uložení trestu, který zákon nepřipouští ani k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Případná pochybení stran uložení trestu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kriterií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka