ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.650.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 650/2015 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné L. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 5 To 398/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 22/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 5 To 398/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 44 T 22/2013 , byla obviněná L. K. uznána vinnou ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, přičemž podle §46 odst. 1 trestního zákoníku soud upustil od uložení trestu vzhledem k §12 odst. 2 trestního zákoníku a §39 odst. 2 trestního zákoníku.
O odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 5 To 398/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu na upřesněném skutkovém základě, že
„1. dne 14. 02. 2012 obžalovaná vystavila jako jednatelka spol. Lorkos s.r.o., své dceři O. K., potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, kde bylo uvedeno, že je v této společnosti zaměstnána od 2. 1. 2011 a její příjem činí 16.000,-- Kč, přičemž v rozhodném období od 10. 11. 2010 do 2. 1. 2012 byla O. K. evidována na úřadu práce, následně toto potvrzení o výši příjmu zaměstnance předložila O. K. dne 15. 2. 2012 v pobočce České spořitelny, a. s., při sjednávání úvěrové smlouvy na částku 500.000,-- Kč, kde byla doprovázena svojí matkou, obžalovanou L. K., avšak požadovaný úvěr nebyl bankou schválen,
2. dne 17. 05. 2012 obžalovaná vystavila jako jednatelka spol. Lorkos s.r.o., své dceři O. K., potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, kde bylo uvedeno, že je v této společnosti zaměstnána od 10. 3. 2008 a její příjem činí 16.200,-- Kč, přičemž v rozhodném období od 10. 11. 2010 do 2. 1. 2012 byla O. K. evidována na úřadu práce, následně toto potvrzení o výši příjmu zaměstnance předložila O. K. dne 15. 2. 2012 v pobočce České spořitelny, a. s., při sjednávání úvěrové smlouvy na částku 200.000,-- Kč, kde byla doprovázena svojí matkou, obžalovanou L. K., avšak požadovaný úvěr nebyl bankou schválen,
přičemž obžalovaná si byla vědoma toho, že její dcera trpí závažnou duševní nemocí - paranoidní schizofrenií, v důsledku které byla následně 30. 4. 2013 zbavena svých práv“,
znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku, za což jí podle §211 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou týdnů, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněné L. K., v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno z podnětu odvolání státního zástupce. Odvolací soud dal za pravdu argumentaci státního zástupce, že obviněná se žalovaného jednání nedopustila ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, ale jako přímý pachatel, neboť ke spáchání činu použila jako tzv. živý nástroj svoji nepříčetnou dceru. Podle dovolatele však soud pochybil konstatováním, že jednáním obviněné nedošlo k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Podle odůvodnění odvolacího soudu je nesmyslné sčítat případně způsobenou škodu u opakovaného podání již jednou zamítnuté žádosti o úvěr u stejné banky, protože pokud by byl poskytnut první úvěr, nemusela by obviněná žádat o úvěr druhý. Proti tomu dovolatel namítl, že i kdyby byl takový názor akceptován, naplnila obviněná kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku již jednáním popsaným pod bodem 1., jelikož žádala o poskytnutí úvěru ve výši 500.000 Kč, a to s ohledem na §138 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněná přitom v rozhodné době byla spolu se svojí dcerou registrována na úřadu práce, měla finanční problémy a čtyři nesplacené úvěry, a proto je zřejmé, že byla minimálně srozuměna s tím, že nebude úvěry splácet. Dovolatel rovněž nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že k naplnění příslušné skutkové podstaty je nutná značná míra společenské nebezpečnosti, která v případě obviněné, pečující o nepříčetnou dceru, absentuje. Trestní zákoník vychází zásadně z formálního pojetí trestného činu, přičemž v něm chybí obdoba někdejšího §88 odst. 1 trestního zákona. Takové úvahy odvolacího soudu proto nemají v účinné právní úpravě žádnou oporu. K tomu dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 728/2013, podle kterého se závěr o společenské škodlivosti v konkrétní věci promítá do úvah o druhu a výměře ukládaného trestu.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 5 To 398/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obhájci obviněné a obviněné s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněné ani jeho obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovali zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z odůvodnění mimořádného opravného prostředku je patrné, že dovolatel veškeré své námitky směřoval právě do oblasti právního posouzení skutku, když v jednání obviněné spatřoval zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Jeho argumentace je tak plně podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku se dopustí mimo jiné pachatel, který jednáním popsaným v §211 odst. 1 trestního zákoníku způsobí větší škodu. Zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku pak ten, který takovým činem způsobí značnou škodu. Hranicí větší škody je částka 50.000 Kč a značné škody částka 500.000 Kč (§138 odst. 1 trestního zákoníku).
Podle závěrů soudu prvního stupně byla jednáním obviněné naplněna skutková podstata zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku pouze po objektivní stránce. K použití přísnější kvalifikace je podle nalézacího soudu nutno naplnit uvedenou skutkovou podstatu i po subjektivní stránce a musí tím být zvýšena škodlivost jednání obviněné. K tomu v daném případě podle nalézacího soudu nedošlo, když (s odkazem na §39 odst. 2 trestního zákoníku) bylo pohnutkou obviněné pomoci své dceři, která se ocitla v tíživé životní situaci, kdy byla těhotná, nemocná a bez partnera. Obviněná se navíc snažila s pracovníkem banky domluvit na výši žádaného úvěru, a pokud by její první žádost prošla, nepodávala by další. Odvolací soud k právnímu posouzení skutku v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je zcela nesmyslné sčítat případnou škodu v případě opakovaného podání již jednou zamítnuté žádosti u stejné banky a že k naplnění kvalifikované podstaty projednávaného trestného činu je nutná i značná míra společenské nebezpečnosti, což v případě obviněné pečující o nepříčetnou dceru zcela evidentně dáno není. Nadto jsou podle něj dány i značné pochybnosti o úmyslu poskytnutý úvěr nesplácet.
K tomu Nejvyšší soud v souladu s názorem dovolatele konstatuje, že oba soudy rozhodující ve věci nepostupovaly při právním posouzení věci důsledně a nedostatečně reflektovaly změny v právní úpravě po přijetí v současné době účinného trestního zákoníku.
Především je třeba se zabývat formou provedení trestného činu, tedy otázkou, zda oba skutky popsané ve skutkové větě jsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu, nebo zda se jedná o opakování trestné činnosti. Soudy na jedné straně posoudily oba skutky jako jeden pokračující trestný čin (byť to v rozhodnutích výslovně neuvádí), naproti tomu akcentovaly závěr, že je zcela nesmyslné sčítat případnou škodu, neboť pokud by byl první úvěr poskytnut, nemusela by obviněná žádat o druhý úvěr. Posledně uvedené úvaze lze přisvědčit, neboť tím soudy vlastně řekly, že mezi oběma skutky neexistuje subjektivní souvislost představovaná tzv. jednotným záměrem. V daném případě podle Nejvyššího soudu skutečně nelze u obviněné vysledovat, že by již od počátku aspoň v nejhrubších rysech zamýšlela spáchat i další útoky, jimiž by v souhrnu hodlala vylákat z banky částku 700.000 Kč, a že by se po objektivní stránce tyto jednotlivé útoky jevily jako postupné realizování tohoto jediného záměru odpovídajícího souhrnné peněžní částce. Obviněná v případě první žádosti o úvěr přišla do banky s tím, že na základě jí poskytnutých údajů bude úvěr schválen, přičemž vůbec nepředpokládala, že bude podávat jakoukoli další žádost, rozhodně ne tak, aby nakonec čerpala součet obou částek uvedených v žádostech. Podle soudů rozhodujících v předchozím řízení tedy nebyly naplněny znaky pokračování v trestném činu ve smyslu §116 trestního zákoníku. V takovém případě ovšem měly soudy oba skutky posuzovat jako dva samostatné trestné činy.
Pokud jde o otázku, jak právně posoudit skutek popsaný pod bodem 1, lze v souladu s názorem soudů (a proto bez bližšího zdůvodnění) konstatovat, že po objektivní stránce vykazuje skutek znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku. Oproti závěrům soudů a v souladu s názorem dovolatele však byl podle Nejvyššího soudu naplněn i znak subjektivní stránky tohoto zločinu, tedy zavinění. O úmyslném zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě není s ohledem na napadená rozhodnutí sporu. Pokud jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, v tomto případě značnou škodu, podle §17 písm. a) trestního zákoníku postačuje zavinění nedbalostní. Ovšem s ohledem na vývojové stadium trestného činu (pokus) je třeba i zde uvažovat o zavinění úmyslném (§21 odst. 1 trestního zákoníku). Podle rozhodných skutkových zjištění soudů obviněná věděla, že žádá o úvěr právě ve výši 500.000 Kč, že v žádosti uvádí nepravdivé údaje a znala své majetkové a výdělkové poměry, jakož i to, že již dříve nesplatila čtyři předchozí úvěry, v důsledku čehož musela tatáž banka odepsat dluh ve výši 179.184 Kč (č. l. 168). Z hlediska volní složky zavinění je potom zjevné, že se obviněná rozhodla podat žádost právě v této konkrétní podobě a s žádostí o tuto konkrétní částku, přičemž ve své výpovědi popisovala, jak s poskytnutými penězi ve výši 500.000 Kč hodlá naložit – 200.000 Kč by použila pro potřeby narozeného dítěte dcery a za 300.000 Kč by pro dceru koupila byt (č. l. 268), a to přestože musela být minimálně srozuměna s tím, že úvěr nebude schopna splácet. Nepřípadná je v této souvislosti argumentace nalézacího soudu, se kterou se v podstatě ztotožnil i soud odvolací, že k naplnění subjektivní stránky nedošlo proto, že pohnutkou obviněné bylo pomoci své dceři, která se ocitla v tíživé životní situaci, kdy byla těhotná, nemocná a bez partnera. Ve vztahu k dané skutkové podstatě není pohnutka obecně ani konkrétně obligatorním znakem subjektivní stránky. Proto jakákoliv zjištění v této otázce nemohou mít na posouzení subjektivní stránky vliv.
O pohnutce by bylo možno uvažovat jedině ve vztahu k míře společenské škodlivosti činu (§12 odst. 2 trestního zákoníku), případně z hlediska povahy a závažnosti trestného činu (§39 odst. 2 trestního zákoníku). Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, dospěl k závěru, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Naproti tomu již samotná skutečnost, že protiprávní čin vykazuje všechny znaky uvedené v základní nebo kvalifikované skutkové podstatě, zásadně (pravidelně) znamená dosažení odpovídající míry typové společenské škodlivosti. Trestní zákoník totiž neobsahuje obdobu §88 odst. 1 trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009), podle něhož k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, bylo možno přihlédnout jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Od pojmu společenská škodlivost (vztahujícího se k otázce viny) je třeba odlišovat pojem povaha a závažnost trestného činu, který se váže na kritéria uplatňovaná při ukládání trestu (§39 odst. 2 trestního zákoníku) v případě, v němž soud již shledal potřebnou míru společenské škodlivosti pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele trestného činu.
Nejvyšší soud nesdílí názor, že by výše popsaná pohnutka vedoucí obviněnou ke spáchání trestného činu dosahovala té intenzity, že by se posuzovaný skutek ve svém důsledku vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Naopak řešení více či méně tíživé životní situace podvodným vylákáním úvěru není mezi pachateli úvěrových podvodů nijak neobvyklé. Současně nelze odhlédnout od předchozích zkušeností obviněné s uzavíráním úvěrových smluv, od způsobu provedení činu, kdy k jeho spáchání zneužila jakožto živého nástroje svoji dceru, od toho, že směřovala ke způsobení značné škody, trestnou činnost spáchala opakovaně a jednalo se o ukončený pokus trestného činu. Přestože se obviněná nacházela v nelehké situaci, rozhodně to neospravedlňuje její jednání. Prostor pro uplatnění materiálního korektivu ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku proto při posuzování viny obviněné dán nebyl. Nic však nebrání tomu, aby byly uvedené a případně i další okolnosti náležitě zohledněny v rámci posuzování povahy a závažnosti činu při ukládání trestu.
Z pohledu uvedené argumentační báze je třeba obdobně nahlížet i na skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku pod bodem 2. V tomto případě jednání obviněné bezprostředně směřovalo k vylákání úvěru ve výši 200.000 Kč, tj. ke způsobení větší škody (§138 odst. 1 trestního zákoníku). Takovému jednání proto odpovídá kvalifikace přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud uzavírá, že skutky popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku měly být posouzeny jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (ad 1.) a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (ad 2.). Zvláštní okolnosti konkrétního případu lze v projednávané věci zohledňovat až při ukládání trestu.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 5 To 398/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu